Havlíčkův Brod, 19. a 20. října 2012

Za zády veletrhu

Doma se ovšem poněkud vyjasnilo. Ty, které na vlastní kůži zažívaly, co takové přeskoky ode zdi ke zdi dělají s ostatními příslušníky rodiny, si hlasitě vydechly úlevou, jakmile zaslechly bouchnout dvířka od auta a ječivé zavrčení výfuku.

„Ty jo, snad tam dojede živý. Vystřelil jako pokaždé, když je naštvaný,“ konstatovala Jana a vložila si do úst poslední kousek rohlíku.

„Si ho mamko podráždila s těmi vitamíny, je ti jasno?“ doplnila se.

„Kdyby ti bylo o půl roku míň, dala bych ti pohlavek. Takhle jsem však už bezmocná, máš právo na svůj názor,“ odpověděla máma.

„Aby ne, bude mi málem šestnáct. A za co jako bys mi ten pohlavek chtěla dát?“ řekla Jana dotčeně.

„Za kritiku rodiče, prosím,“ sdělila ji máma.

„Prosím tě, to vidí každý, kdo není slepý, jak se má náš taťka rád.“

„Ale navíc má rád taky nás, doufám, že sis všimla, mladá dámo...“ – smířlivě podotkla matka.

„Ještě aby nás rád neměl! Vaříme mu, uklízíme, pereme, žehlíme, podstrojujeme...“

„A on vás za to živí, ne?“

„Ty nás také živíš.“

„To nikam nevede. Co máte v plánu kromě tenisu?“ obrátila se na obě děvčata.

„Mamko, neuhýbej. Vždycky chceš, abychom ti svěřovaly své myšlenky, a najednou to nikam nevede. Poznej aspoň, co mají tví miláčkové ve svých hlavičkách,“ nechtěla se nechat odbýt Jana.

„Dej už pokoj, Jano,“ vložila se do debaty Hana. „Máme nejvyšší čas jít, ne? Konečně sobota, kurt zamluvený a ty budeš rozebírat taťku na cucky.“

„A kdy ho mám rozebírat? Když je doma? A hele, zapomněl si vzít doutníky. S čímpak se tam bude asi tak předvádět?“

„Snad si koupí, ne? Není malý...“

„Malý ne, ale šetrný jo. Tyhle kupuje v makru, tak je má levnější než z trafiky, to dá rozum.“

„Bźźź . Zavři už sosáček a padáme,“ pravila Hanka.

„Holky, až se vrátíte, ukliďte si pokoje. Já doma nebudu, jedu za Vlaďkou. Vrátím se až večer. Oběd máte v lednici, jen si vysmažíte sýr a hodíte hranolky do friťáku.“

„To je fakt husté. Prý oběd máte v lednici a prakticky si ho budeme muset vařit samy. To máš vymyšleno, maminko...“ reptala Jana, ale už smířeně vykročila do svého pokoje a za chvilku se vynořila s raketou v obalu.

„Tak čau, mami, užij si to,“ políbila matku na obě tváře. Stejně tak udělala Hana a obě vykročily svižným krokem k brance.

V tom krásném slunečném dni, určeném na užívání, alespoň na omezenou dobu osvobozena od svých manželských i mateřských povinností, vyšla Laura za dům na terasu a s rozkoší se natáhla na bílé plastové lehátko. Přivřela oči a nechala slunce působit. Bylo jí jedno, že nemá na sobě opalovací mléko. V deset hodin to ještě není tak žhavé. Na její tváři se usadil úsměv… Volno, a ona si ho jak se patří užije… U Vlaďky, pousmála se opět. Vtom ucítila, jak ji něco zašimralo, a otevřela oči. Před sebou uviděla stát někoho, koho viděla moc a moc ráda.

„Vylekal si mě, víš to? Chodíš jako duch. Doufám aspoň, žes přišel zadní brankou. Nemohl ses ozvat mobilem, že už jsi zde? Co kdyby tak holky byly ještě doma.“

„Viděl jsem je odcházet před deseti minutami. Nejsem zas tak naivní, miláčku.“

„Takže jsi pozoroval i Richarda, jak odjížděl?“

„Tomu říkáš odjížděl? Odfrčel, lásko, odfrčel.“

„No tak dobře, Michale, máš recht. Odfrčel. Podráždila jsem ho totiž.“

„Doufám, že se na tom veletrhu uklidní. A čímpak jsi ho podráždila?“

„Tebou,“ řekla Laura, zvedajíc se z lehátka. Michal ji přičinlivě podal ruku a následoval ji do domu. Mohl si to dovolit, protože pozemek lemovaly vzrostlé tuje.

„Doplň prosím svou lakonickou odpověď,“ zastavil Lauru a opřel ji o zeď u vchodu do obývacího pokoje.

„Tak jo, doplním,“ řekla Laura a začala ho líbat.

„No comment?“ šeptl v přestávce, s pohledem upřeným na knihovnu, kde v řadě knih zahlédl i svou knihu o zdravé výživě, hrdě vystavenou v popředí. Tak, aby ji každý mohl zahlédnout.

„Je příjemné vidět plody svého ducha vystavené na odiv. Máš sbaleno?“ zeptal se Laury poněkud zbytečně a přebral od ní tašku, kterou mu podávala.

Zita Mudráková, Luhačovice

Magické slůvko trosečníka a ztroskotance

S nohou na plynu ukusoval šedivé metry silnice. Z rádia hlásil hluboký ženský hlas předpověď počasí na několik příštích dnů. Nezněla příliš optimisticky a mdlý tón řeči se k povětrnostním charakteristikám blízké budoucnosti dokonale hodil. Vzpomněl si na svoji ženu, jejíž nálada vždy fluktuovala úměrně s tím, jak svítilo slunce na obloze. Před více jak dvaceti lety tuhle její vlastnost miloval, protože mu dávala bezpočet možností rozesmát ji, kdykoli se na azurovém horizontu objevil mrak. Teď mu příšerně lezla na nervy, neboť její projevy začal poslední dobou pozorovat i na sobě. Ostatně byla to jen další z dlouhé řady věcí, jež mu ztrpčovaly život. Jeho žena Marcela na tomto seznamu bezkonkurenčně dominovala.

Dlouhé aleje stromů pomalu měnily barvu svých šatů a první nedočkavé listy poletovaly vzduchem. Na čelním skle se a s hlasitým plesknutím objevila velká kapka. Svět byl najednou o mnoho tmavší a Richarda opustila ranní dobrá nálada. Vypnul rádio a poslouchal potoky vody řítící se na svět odkudsi z nebeských výšin. Počasí mu připomínalo jeho vlastní život – poměrně solidně vyhlížející ráno vystřídala po deseti letech neutichající průtrž mračen. Myslel si, že druhé dítě možná jejich vztah napraví a hlavně si myslel, že si to myslí i Marcela. O to horší byla zpětná analýza téhle osudné chyby, protože s ohledem na všechny skutečnosti zkrátka musel připustit, že jeho žena ho protentokrát nesnáší oprávněně. Dlouho mu vyčítala, že ji tak k sobě připoutal minimálně na pět dalších let. Malé Janě bylo před týdnem jedenáct, takže „výkon trestu“, jak jejich manželství s oblibou nazývala, si nakonec bez velkého reptání poměrně protáhla. Nechtěla rozvod (prý kvůli dětem), ale se vší okázalostí žila svůj vlastní život, v němž Richarda naprosto v ničem nepostrádala.

Skutečnost, že byl nahraditelný, ba co více již byl nahrazen, ho hryzala snad ze všeho nejvíc. Všemožně se snažil získat zpět jakousi mužskou prestiž. Podlehl nesmyslné vizi, že přitažlivým dělají muže především peníze, načež zanechal učení a pustil se do vydávání knih. Po čtyřech rocích se jeho ambiciózní projekt začal pomalu potápět do bezedného oceánu dluhů. Potřeboval nějaký impulz, potřeboval nějakou bombu, nějaký trhák, ale mezi infantilními dětskými říkankami a změtí moderní poezie, jejíž smysl mu poněkud unikal, nic podobného nenašel.

Jeho život teď existoval pouze v jediném slově, magickém slůvku trosečníka a ztroskotance, slově naděje. Doufal v obrat, doufal, že po lijáku zase vysvitne slunce, objeví se duha a spolu s jeho novou existencí pomalu vyschnou kaluže té staré. Zatím však skrápěly kapotu jeho stařičkého stroje hektolitry vody a stěrač mu před očima kmital nahoru a dolů.

Oranžová cedule uprostřed vozovky upozorňovala na uzávěru komunikace a nutnost objížďky. Poněkud znechuceně se podíval na hodinky. Navzdory všem slibům jel už zase pozdě a červenobílý zákaz vjezdu nasvědčoval jedině dalším minutám navíc. Vždycky měl pocit, že čas je proti němu. Nyní ho malá ručička každou vteřinou nekompromisně připravovala o další důležité jednání, o další důležitý obchod, o další byznys, o další peníze, o život. Instinktivně přidal plyn a pevněji sevřel volant.

Krajina ubíhala kolem něj. Stejně jako před lety na dětském kolotoči. Zažil v životě jen málo opravdu krásných dní a ten den s dětmi na pouti byl jedním z nich. Miloval bezelstný dětský smích a tu radost v očích, když jim dovolil jít na další atrakci nebo jim koupil cukrovou vatu. Ty časy byly pryč. Starší dcera za ním nedávno přišla a poradila mu, aby se po třiadvaceti letech manželství konečně rozvedl, protože jí ty věčné hádky dospělých prostě už lezou na nervy. Uvědomil si, že jeho malé holčičce je už skoro osmnáct a že se z dítěte nenápadně proměnila v cílevědomou ženu. Oceňoval odvahu, s kterou za ním přišla, ale pravdu o značné naivnosti tohoto řešení jí do očí říct nedokázal a tak jen nasucho polkl a zalhal, že si o tom s Marcelou promluví.

Tiše si pobrukoval melodii Mozartova Requiem, jež pro něj bylo vůbec nejúžasnější skladbou všech dob. Zbožňoval, jakou dávkou protikladných emocí dokáže tahle hudba vzbuzovat – tolik bezmoci, bolesti a naděje. Naděje. Že vše dopadne dobře, na vše špatné se zapomene a že člověk nežije zbytečně. Byla to dokonalá učebnice života, dobrý teoretický základ, který ovšem – jak se mu zdálo – v praxi nefungoval.

Za bezesných nocí nacházel únik z pocitu vlastního selhání a zpravidla se od něj oprostil svalováním viny na druhé. Osobně tomu říkal „meliorace odpovědnosti“ a za normálních okolností se mu toto jednání hnusilo. Když ale došlo na věc a on promítal na měsícem ozářený strop ložnice celý svůj život vedle spící ženy, která kromě společné postele už opustila veškeré roviny vzájemného soužití, neubránil se mu. Ztěžka zavíral oči a snažil se být někým jiným, někde jinde…

Zprudka trhl volantem, aby vrátil vozidlo z protisměru. Chvilková nepozornost, byl zasněný, nekoukal. Nesnášel své vlastní chyby, dokonce mnohem víc než chyby ostatních, a byl za ně vůči sobě velmi tvrdý. Tolerance jeho vlastních pochybení byla nulová, protože mylné jednání neodpovídalo ideálu dokonalosti.

To, že silnice najednou končila vyústěním v polní cestu, také rozhodně neodpovídalo ideálu dokonalosti. Někde musel špatně uhnout, což znamenalo tucty vteřin navíc, další zmařené jednání, další neuskutečněnou investici, další ztrátu. Sáhl do přihrádky na straně spolujezdce. Vždycky sebou vozil atlas, musel ležet někde na dně. Nahmatal desky. S překvapením vytáhl opotřebované desky. Byl to rukopis, zřejmě zamítnutý, jinak si nedovedl vysvětlit, jak se v autě vzal. Už si nepamatoval, kdo mu jej dal a vlastně si nepamatoval ani, jestli ho někdy četl. Pamatoval si útržky ze všech rukopisů, které kdy spatřily jeho oči. Říkanku o krokodýlovi byl schopen recitovat stejně dobře jako velmi vážnou báseň o smrti duše. Řádky, které nyní prohlížel mu připadaly nové, zvláštní. Jako by jejich autor rozuměl jeho myšlení, znal recept na život, znal východiska ze svízelných situací. Proud slov ho úplně pohltil, najednou zapomněl na déšť, na běžící motor, na knižní veletrh i na Marcelu. Byl jen on a neznámý, který stvořil verše, stvořil kouzlo života a rozpletl gordický uzel veškerých lidských svárů. Velmi rychle došel až k poslední básni. Poprvé v životě pocítil úžas nad poezií, zjistil, že se mu chvějí konečky prstů a přistihl se, jak s údivem bezmyšlenkovitě hledí na bílý papír. V záhlaví stál název „Sbohem, má lásko“, jinak byl prázdný. Jen dole, drobným písmem – jakoby na okraj – napsal autor tu zvláštní, až mrazivě pravdivou větu: „nic není upřímnější, než nepopsaný list“…

V půl dvanácté ležela Marcela na posteli a na stropě – matně osvětleném měsíčním světlem – promítala celý svůj život. Dělala si starosti. Richard se vždycky na noc vrátil domů, i když třeba pozdě, ale vždy se vrátil. Najednou nechápala, proč má o něj takový strach. Mohl jí být lhostejný. Při pomyšlení, co se mohlo stát, ji ale jímal nepříjemný, svíravý pocit u srdce. Zvedla sluchátko a zavolala na policii.

Když ho pokládala zpět do vidlice, z očí jí nevědomky vytryskly slzy.

Richard na knižní veletrh vůbec nedorazil…

Roman Hájek, Kladno

Pod kůží

Po prvé ji zahlédl těsně za Prahou. Ale vlastně si jí ani nevšiml. Zaregistroval jen stopařku v zelené bundě jdoucí po kraji vozovky s klasicky zvednutou levou paží se vztyčeným palcem. Ani nepřibrzdil.

Dobrá nálada se mu pomalu vracela. Jednak se docela těšil na atmosféru veletrhu, jednak miloval tuhle cestu. „Stará kolínská“ je jediná silnice v republice, kde řidiči s pomalejšími auty uvolňují cestu rychlejším tím, že uhnou autem ke kraji.

Užíval si rychlé jízdy a pocitu volnosti. Zamračil se, když si všiml, že se obloha před ním trochu zatahuje. Ale vzápětí se při průjezdu Církvicemi usmál při pohledu na ukazatel oznamující, že právě 1 km vlevo je vesnice Jakub. Tohle jméno se mu líbilo a vždy znovu si říkal, že se do Jakuba jednou musí podívat. Pak následoval prudký kopec vzhůru a Richard se už těšil na zpáteční cestu, protože právě tohle je místo, kde se dá s autem při určité rychlosti chvilku plachtit vzduchem.

Po druhé ji zahlédl na začátku Golčova Jeníkova. Měla na sobě něco plandavě modrého a už jí bylo vidět do obličeje. Stačil si všimnout jen vlasů na ramena a možná zelených očí. Šla pozpátku, tentokrát pravou ruku s palcem do vozovky. Chvíli zaváhal, zda nezastaví, ale pak jen pokrčil rameny. Při pohledu na kupící se mraky a občasnou kapku na předním skle si pomyslel, že jí stopování v téhle „čině“ příliš nezávidí.

V obci Kámen tradičně zpomalil, protože tuhle vesnici si nějak oblíbili ochránci dodržování rychlosti, ale také kvůli pořádnému slejváku, který mu znesnadňoval průhled předním oknem.

A pak ji zahlédl po třetí. Měla na sobě promočenou khaki košili, džíny deštěm upnuté k nohám, vlasy přilepené k hlavě a k ramenům. Automaticky zastavil. Udýchaně doběhla auto.

„Jste hodnej! Jedete do Havlbrodu?“

Jenom přikývl. Úkosem si ji prohlížel. Štíhlá postava, příliš dlouhá ofina jí mokře padala do modrozelených očí, trochu pršáček. Plné rty. A úplně promočená. Pohodlně se uvelebila v sedadle a nahlas si oddechla.

Richard chtěl nějakým způsobem přerušit ticho, ale náhle nevěděl jak. Všechny otázky, co ho napadaly, mu přišly ploché a nijaké. Ale asi je jedno, na co se zeptá.

„Co v Havlbrodu?“ Opravdu nic moc. A navíc použil zkratku, kterou z duše nenáviděl.

„Za známým.“ To bylo hodně lakonické. Zavrtěla se, snad aby se zabořila hlouběji do sedadla.

Richard to zkusil z jiného soudku.

„Co děláš? Jestli nechceš, aby to zůstalo tvým dívčím tajemstvím.“ Dodal s úsměvem, aby zlehčil atmosféru. Otočila k němu hlavu a podívala se na něj úkosem zpod tmavých řas. S odpovědí si dala na čas.

„Píšu básně.“ Chvíli na ni nevěřícně koukal a pak se začal smát. Její výraz zůstal neutrálně vážný.

„Když mi vysvětlíte, co je na tom k smíchu, třeba se přidám.“

„Promiň, to mi uteklo, nechtěl jsem se tě dotknout, ale přišlo mi směšné, že se živím,

kromě jiného i vydáváním poezie; právě jedu do Brodu na knižní veletrh a svezu básnířku.“ Přikývla.

„Aha!“ Už si myslel, že usnula, ale tiše se zeptala.

„Kolik?“ Nechápavě se na ni podíval.

„Nerozumím: kolik čeho?“ „Kolik sbírek poezie jste vydal?“ Polkl. „No … vlastně zatím jen jednu … možná jsem neměl štěstí na autory.“

„Možná. … a koho? Koho jste vydal?“ Ta holka ho uváděla do rozpaků! Ne, že by nevěděl, čí sbírku poezie jako jedinou vydal, ale právě se mu jméno autora ne a ne vybavit. Nejjednodušší cesta je cesta pravdy. „Nějak mi jeho jméno vypadlo.“ Aby překonal trapnou chvíli, zalovil v kapse a podal ji vizitku. Richard Vaněk, nakladatel. Letmo se na ni podívala a zastrčila do kapsy džín.

„Hm, a jak se jmenuješ ty? Tedy pokud mi to chceš říct...“„Týna.“„Týna? Týna a nějak dál?“ Přikývla.

„Jasně, Týna ...-ová, ale třeba by vám to jméno vypadlo.“ Chvíli jeli tiše. Cítil se jak malý kluk, co ho chytili při krádeži v samoobsluze.

„Za chvíli jsme v Brodě. Nechceš mi říct nějakou svou báseň?“ Otočila k němu hlavu a dlouze se na něj podívala.

„Fakt to chcete?“ Zuřivě zakýval hlavou. Jasně, že to chce! Opřela si hlavu do opěrky, zavřela oči a tiše začala:

Otisk koňský podkovy

na cimbuří vysoký věže

kam vedou jen úzký točitý schody, zaráží

Protože odporuje myšlení lidí

co nevěřej na koně

s křídlama.

Cítil, jak mu vzadu na krku vstávají chloupky. Pevněji sevřel volant. Jeho hlas zněl chraptivě, když se zeptal: „Kolik ti je?“ Odpověděla podezřívavě – „Šestnáct.“

„A nemáte chuť se za mnou zastavit na veletrhu?“ Proboha, proč jí začal vykat?!? Pokrčila rameny. „Nevím, možná.“

Za chvíli ji vysadil u nákupního střediska.

Dění na veletrhu ani moc nevnímal, daleko důležitější byla ta příliš dlouhá ofina.

Po návratu domů měli manželka s dcerami i známí pocit, že se změnil.

Jednou za čas sice vydal nějakou komerčně úspěšnou knihu, ale jen proto, aby mohl vydávat poezii mladých autorů.

Za deštivých dní většinou sedával v křesle proti oknu, díval se do provazců deště, v popelníku dávno vyhaslý doutník. V ruce obyčejnou tužku a na papíře vedle několik neumělých náčrtů středověkého hradu, na jehož věži stál okřídlený kůň s dlouhou ofinou.

Karel Lupoměský, Praha

Výchova nakladatelů na Vysočině

Sotva zmizel dům i jeho ženy za první zatáčkou a před ním se rozevřela zvlněná krajina, zhluboka se nadechl. Vložil do CD přehrávače hity Leonarda Cohena, a poté co zazněl ve voze poněkud ochraptělý hlas (Richardovi se zdál, proč to nepřiznat, velmi erotický) cítil, jak se v něm rozpíná ego. Letošní veletrh musí přinést dlouho očekávaný zlom. Konečně všem dokáže, že není profesůrek, kradmo pozorující provokativní výstřihy svých žákyň, ani nepříliš úspěšný vydavatel poesie a knih o životosprávě. Dnes bude středem společnosti, bude flirtovat jen s nejznámějšími autorkami a... poklepal si na náprsní kapsu, aby se ujistil, že doutník značky Romeo y Julietta je na svém místě.

Plný sebeuspokojení vjížděl do Havlíčkova Brodu. Zaparkoval před hotelem na náměstí. Na recepci seděla tmavovláska. Richard si pomyslel, že nevypadá vůbec zle, i přesto že vějířky vrásek kolem očí prozrazovaly, že již nepatří do kategorie milenek, které si volí muži Richardova věku... „Pan nakladatel,“ ozval se hlas od jednoho stolku v zahrádce kavárny Suzanne Renaud. U stolku seděli staří kumpáni – Zbyněk, spřátelený literární kritik, Quido, autor bestsellerů, kterého by Richard rád získal pro své nakladatelství, ale ani přes dobré přátelství ho nedokázal přemluvit, a Roman, který patřil k básníkům, jimž Richard sbírku nevydal, ale spojovala je řada historek, jež si jako dva donchuanové rádi vyprávěli.

„Tak na jaký titul máš políčeno na vánoční trh? Vaříme z obilí?“ zeptal se Zbyněk.

Richard přešel jeho jedovatou poznámku se samolibým úsměvem a objednal si chardonnay. „Víš, že dnes přijede Karin?“ šťouchl do něj Quido. Karin byla nejen mladá a úspěšná, ale také velmi atraktivní autorka. Měla na svém kontě výborně se prodávající prvotinu, mléčnou pleť, dlouhé plavé vlasy a výraz královny. Karin byla přesně tím typem ženy, který muže nechával ztěžka polknout, a pak vyklidit bitevní pole.

„Její příští knihu vydám,“ prohodil Richard se zaujatým výrazem, jenž vylučoval jakoukoliv nadsázku. U přátel však jeho poznámka vyvolala ironické veselí.

V reprezentačních místnostech, kde probíhalo slavnostní zahájení veletrhu, Quida hned obklopilo několik patolízalů, Zbyněk se obratně připojil ke dvěma mladým literárním kritičkám. Richard se zastavil ve dveřích. Pohled, který se mu naskytl, jej však příliš neuspokojil – pár postarších básnířek, které sice psaly o vášnivé lásce, ale bavily se pouze o nemocech či skupinka studentek bohemistiky v ošoupaných manšestrácích. Jedna z nich měla v drdolu propisku, povšiml si Richard s ironií. „Určitě píše depresivní básně o konzumní společnosti, zhrzené lásce a konci světa,“ pomyslel si a zamířil k baru.

Na pódium připlula bílá jachta-Karin, pohodila vlasy a uvítala přítomné. Richard hypnotizoval královnu Karin pohledem. Nedbalým signálem přes rameno objednal již druhou whisky.

„Přemýšlíte, jak ji dostat?“ ozvalo se vedle něj. Trhl s sebou. „Do nakladatelského plánu, samozřejmě,“ uchichtl se hlas a on poznal dívku s propiskou v drdolu. „Originální ozdoba,“ řekl a ukázal na její účes. V zápětí však o mladou básnířku ztratil zájem, když zjistil, že se k baru blíží krokem gazely Karin. „Na co vás mohu pozvat?“ zeptal se, když dosedla vedle něj. „Na čem pracujete?“ navázal pak přímo, i když si byl vědom, že otázka není příliš originální. „Chtěl byste mi snad něco vydat? Rady pro ženy, nebo tak něco?“ Její ironii přešel. „Ne, ale třeba sbírku erotických veršů,“ odpověděl s ledovým klidem, o němž se domníval, že ženám imponuje. Krátce se zasmála. „Žádné jsem nikdy nenapsala.“ „Teď buď lžete a nebo děláte chybu.“ Zadívala se na něj chladným pohledem, který však odhaloval i trochu zájmu. Využil příležitosti: „Kdybyste hledala inspiraci, rád vám pomohu.“ Znovu se na něj podívala, nyní však spíš s odporem, mlčky se zvedla a odcházela.

Richard si pomyslel, že není špatné situaci vyvážit hovorem se mladou básnířkou, jež ještě stála u baru, a ukázat jí své znalosti a známosti, a proto ji pozval na skleničku. Ukázalo se, že je emancipovaná, protože mu pozvání oplatila. Najednou se Richard přistihl, že se mu začínají postavy rozplývat. Navíc si vzpomněl na Karin a na své předsevzetí svést ji. Omluvil se, že si musí odskočit. Cestou na toaletu hledal blonďatou hřívu. Narazil ovšem na Quida: „Za jakými přeludy se tu honíš?“ zeptal se a pozval Richarda na panáka. Richard cítil, že přestává vnímat. Poslední, co si pamatoval, byla záplava blonďatých vlasů, a pak v útržcích dvě nahá těla.

Ráno si jen s námahou vybavoval střepy uplynulé noci, ale pozvolna se v něm opět zvedala vlna pocitu, že je král. „Dostal jsem ji,“ pomyslel si Richard. „Dračici Karin.“ To musí oslavit – pořádnou snídaní a samozřejmě vítězným doutníkem.

Hmátl vedle sebe. Na nočním stolku ležel kus papíru. Richard jej zvedl, zamžoural a z rozmazaných skvrn vystoupila báseň. Začetl se, cítil, jak v něm roste mužnost. „Noc korunuji tvým doutníkem,“ končil text.

Richard, který všem autorům odmítl vydat básnické sbírky (to jest až na jednoho – sama sebe), se zamyslel nad tím, že tohle porno v básních by jej mohlo proslavit, zvláště když autorkou je Karin. Sebral ze země zmuchlané sako a hrdě sáhl do náprsní kapsy. Když zjistil dotykem, co v kapse je, vlna přehnaného sebeuspokojení okamžitě odplula. Vzpomněl si na svou ženu a představil si, že kdyby se dozvěděla o dnešní noci, zabila by ho, a na své dcery, které by se mu vysmály. V kapse totiž nenašel doutník, ale propisku, kterou měla v drdolu mladá básnířka. Ironicky se nad sebou pousmál a šel si dát do hotelové restaurace silnou kávu.

Lenka Housková, České Budějovice

„Když se daří...“

Richard se zasmál - ale do auta už nasedal poněkud dotčeně. Otočil klíčkem, vůz však vydal jen pár nepěkných zvuků a motor nenaskočil.

„To je naschvál, protože pospíchám,“ zasyčel na adresu vozidla, potlačil však nutkání vztekle udeřit do volantu, protože si všiml, že se manželka dívá z okna. Místo toho vytáhl z kapsy telefon a zavolal Vackovi, což byl majitel nedalekého autoservisu. Richard ho nesnášel pro jeho přezíravý postoj k literatuře a jeho vozidlu. Byl však jediným člověkem, který mu teď mohl pomoci.

Vacek nezklamal jeho očekávání a vozidlo sice rychle zprovoznil, neodpustil si však několik jízlivých poznámek o podnikatelích, kteří nemají ani na slušné auto.

Richard mohl konečně vyrazit na cestu, jeho nálada však byla pod bodem mrazu a musel sám sebe chvíli přesvědčovat, že jemu, kultivovanému člověku s akademickým vzděláním, nesahá takový arogantní blbeček, jako je Vacek ani po kotníky.

Když se konečně uklidnil, objevil se další zádrhel v podobě havarovaného kamionu, který zatarasil silnici. Richard se rozhodl pro objížďku po vedlejších komunikacích, velmi rychle však zjistil, že zabloudil. Kupodivu ho to nerozladilo a s úsměvem si řekl, že tohle se může stát jen jemu. Vložil do autorádia svou oblíbenou kazetu a hnal se po úzké silnici v naději, že se dříve nebo později dostane zpět na hlavní tah. Nebyl však příliš dobrým řidičem a tak, když se před ním náhle objevil traktor, nezvládl situaci, dostal smyk a skončil v rozbahněném poli.

Traktorista si naštěstí všiml jeho problémů, zacouval a nabídl mu pomoc. Richard uvázal lano k autu, traktor zabral a utrhl mu nárazník. Teprve na druhý pokus vůz vyprostili a Richard mohl pokračovat v jízdě.

Havlíčkův Brod byl ještě v nedohlednu a Richard si pro uklidnění zapálil doutník. Autorádio vypnul, protože hudbu přehlušoval řev výfuku, který se poškodil při „výletu“ do pole.

Konečně se dostal zpět na hlavní silnici a zdálo se, že už ho nemůže nic zastavit. Opak však byl pravdou. Motor se náhle zakuckal a zhasnul. Richard dojel setrvačností na blízké parkoviště a rozčileně žmoulajíc doutník obcházel zubožené vozidlo. Pak otevřel kapotu a prohlížel si změť kabelů a hadic obklopující motor.

„Jak to ten Vacek dělá?“ pomyslel si, naklonil se nad motor a zkusmo zahýbal jedním drátem. Přeskočila jiskra, motor se protočil a Richardova kravata se zachytila do řemenice. Instinktivně se vzepřel, ruce se mu zabořily mezi dráty a ošklivě si popálil zápěstí o výfuk. Navíc se ocitl obličejem několik centimetrů nad sálajícím motorem a do očí mu šel kouř z doutníku, který se bál vyplivnout do motorového prostoru, protože si nebyl jist, jestli nevytrhl hadičku s přívodem benzínu. Několikrát se pokusil osvobodit, kravata však byla příliš pevná a on zjistil, že se bez cizí pomoci neobejde.

Záchrana dlouho nepřicházela a Richard začal tiše kňučet, když náhle uslyšel, jak nedaleko zastavilo auto a ozval se hlas: „Nepotřebujete pomoc?“ Richarda zaplavila vlna štěstí, ovšem jen do chvíle než zjistil, že přiškrcen kravatou, s doutníkem v ústech a opuchlým jazykem nedokáže odpovědět. Neznámý se otázal ještě jednou, pak se však ozval jiný hlas: „Vykašli se na něj, na burana, když neumí ani slušně zabučet!“

Poté co Richard uslyšel, že automobil odjíždí, zoufale se pokusil uvolnit si ruce, podtrhl však vzpěru kapoty a ta mu spadla na hlavu. Hrozně to bolelo, navíc mu při nárazu vypadl doutník, zapadl někam k motoru a Richard se strachem vnímal, jak to někde pod ním prská a je cítit pach spálené gumy.

Po nějaké době doutník konečně dohořel, motor začal chladnout a když se ozvalo skřípění brzd, klapnutí dveří a něčí kroky. Richardovi svitla další naděje, která se ovšem změnila v kruté zklamání když mu individuum, které neměl ani možnost zahlédnout, vykradlo automobil i kapsy.

Richarda nakonec až v noci, za hustého deště vyprostila policejní hlídka a dokonce se dostal i do Havlíčkova Brodu, kde se mu dostalo konečně uznání – alespoň primářka brodské psychiatrie prohlásila, že tak zajímavý případ těžké deprese už dlouho neviděla.

Miroslav Med, Horní Krupá

Stopařka k večeři

Otočil klíčkem a do CD přehrávače poněkud umíněně vestavěného do zašedlé palubní desky vložil stříbrný disk – poslední album své oblíbené skupiny. Provedl ten úkon sice s rutinní samozřejmostí, přesto v něm byla jistá obřadnost. Rituál příslušnosti ke střední třídě jeho lehkou rozladěnost i tentokrát spolehlivě zahnal.

Na odbočce na Kolín ten pocit zaznamenal poprvé. Sotva znatelný tlak kolem žaludku a na patře na vteřinu kovová pachuť. Takhle se každoročně přihlašovala představa večera po prvním dni veletrhu.

Richardovo nakladatelství bylo poslední tři roky spolupořadatelem veletržního losování o ceny. Každý, kdo poslal organizátorům veletrhu alespoň jeden recept na zeleninové jídlo, byl zařazen do slosování. Hlavní cenou pak byl bestseller jeho nakladatelství – publikace o zdravé výživě. A bohužel také pekelně zdravá (tudíž téměř nepoživatelná) večeře s autorkou kuchařky, takto známou herečkou Ladou Kmínkovou. A s ním jakožto vydavatelem.

Richard ovšem primárně nepociťoval nevoli nad tím, že se večeře musí účastnit on sám. Nelitoval dokonce ani autorku, která byla nucena rok co rok odpovídat na stále stejné, beznadějně servilní otázky. Trpěl za výherce.

Ještě si zřetelně pamatoval ten ostych, který tzv. obyčejní lidé pociťují před lidmi tzv. známými; ony zoufalé rozpaky, které jim jejich soucitná psychika pomáhá před nimi samými omlouvat produkcí iracionálního pohrdání a ničím nepodloženého pocitu morální převahy. Jednou se pokusil organizátory veletrhu přesvědčit, aby od společné večeře upustili. Když to ovšem udělali, zájem o účast ve slosování povážlivě klesl. Za ty dvě vteřiny, v nichž výherci řeknou: Večeřel jsem s Kmínkovou, jim ty dvě hodiny utrpení stály.

Zaujat trudnými myšlenkami na zadělávaný chřest se strojním zámečníkem a zubní laborantkou si stopařky všiml až v poslední chvíli. Pokud by u ní chtěl zastavit, musel by šlápnout na brzdu poněkud důrazněji – a vystavit se tak riziku, že bude působit snaživě. Vyhodil tedy pravý blinkr a plynulým zpomalováním zastavil zhruba deset metrů za dívkou.

„Jedete do Havlíčkova Brodu?“ zeptala se, když došla k autu a pootevřela dveře na místě spolujezdce. Neznělo to prosebně, dokonce ani vyzývavě ne. Jako by na odpovědi vůbec nezáleželo. Jako by bylo jedno, zda bude ochoten svést tam také ji. Richard jí hádal něco kolem dvaadvaceti let.

„Bohužel ano,“ usmál se a složku papírů z přední sedačky předhodil za sebe. „Posaďte se.“

Dívka si zapnula bezpečnostní pás a natáhla si nohy v kožených sandálech s korálky (čtenář mi promine to klišé, slibuju, že ji neobleču do dlouhé barevné sukně; batůžek nemá!).

„Proč bohužel?“ zeptala se konverzačně.

„Znáte Ladu Kmínkovou?“ zdvihl Richard mírně pravý koutek. Na tuhle otázku předpokládal jedinou možnou odpověď.

„Ne,“ hlesla dívka bezelstně.

„Ne?“ opakoval Richard nevěřícně. „Tu herečku, co dělá do zdravé výživy.“

„Nezlobte se,“ řekla stopařka nešťastně, „já na televizi moc nekoukám, já hlavně čtu.“

„Znáte třeba Singera? Víte, kdo je Jelineková?“ zkusil to.

„Přirozeně,“ odpověděla dívka, potěšená tím, že se může zavděčit.

„Proč jedete do Brodu?“ navázal Richard po chvíli. Snažil se, aby to znělo lhostejně.

„Na knižní veletrh,“ svěřila se. Znovu ta samozřejmost v hlase.

„Koupím vám vstupenku,“ řekl Richard pevně, „a vezmu vás zadarmo na večeři. Nic za to nechci.“

„Proč byste to dělal?“ nechápala jeho společnice.

„Protože vás dnes na veletrhu vylosují,“ řekl Richard vesele, zajel ke krajnici a vytáhl z aktovky jeden z prázdných slosovacích lístků, které jeho nakladatelství pro veletrh tisklo. Pod manžetu ho schová hravě. „Jak se jmenujete?“ zeptal se s úlevou.

Petr Kukal, Brandýs nad Labem

„Richardův (?) konec“

Michal se zamyslel a poptáhl z rozkouřené cigarety (na rozdíl od Richarda doutníky nesnášel), jejíž odpadávající popílek už už propálil jeho zánovní kalhoty pro volný čas zn. Loap, které si koupil vloni při vánočních nákupech v OC Chodov. Pak se rozmrzele napil ze sklenky tradičního jihomoravského  vína z Čejkovic (taktéž dárek rozbalený s hraným překvapením pod stromkem – každoroční připomínka vlastního dětství, které se stále víc stávalo jakýmsi cizím snem v jeho životě …).

Posunul si brýle (dárek – sám sobě k letošním 44. narozeninám – je vůbec možné nosit takto veřejně na nose 11 200,- Kč (vč. pouzdra a speciálního spreje proti zamžívání při přechodech ze zimy do tepla) ?

Povzdychl a očima přejel polici knih vedle svého pracovního stolu. Byly tam. Všechny. Chronologicky řazené (pořádek musí být alespoň v něčem, dodává to pocit jistoty v nejistých obdobích – řekl mu před měsícem psycholog, se kterým se po dlouhém odhodlávání rozhodl diskrétně promluvit o těch několika banálních  problémech, které se vynořily vždy právě ve chvílích, kdy podle mínění všech známých i neznámých musel být neskutečně šťastný… Nebyl.)

Co s ním, s Richardem ? Na okamžik pocítil touhu, nechat ho havarovat na dálnici. Takřka pomstychtivě vylíčil na 13 řádcích normostrany Richardovy poslední okamžiky včetně jeho pocitů. (Podle hlášení Global Asistence byl provoz plynulý, do stupně 2, nebyly hlášeny žádné kolony ani nehody. Richard do poslední chvíle věřil, že svou Felicii ubrzdí, jako už mnohokrát předtím a ten kamion tam ostatně neměl co dělat).

Pocit dobře vykonané a rychle skončené práce se ale nedostavil. Michal nebyl sentimentální, to už dávno ne. Jen trochu unavený a přetažený (trochu se mu nabízelo adjektivum vycucaný, ale bránil se ho i jen v myšlenkách použít ve vztahu ke své osobě). Uvědomil si, že Richardovi přidělil dvě dcery (dospívající) a očima zavadil o fotografii Báry a Sáry. Ne, to nemůžu Richardovi udělat, uvědomil si vzápětí. Ani by v listopadu neoslavil své padesáté narozeniny a nikdy by se také nedozvěděl, že …

Vymazal posledních 13 řádků a rozhodl se. Dá Richarda lidem. Ať s ním udělají, co chtějí (trochu se otřásl předčasným hnusem, neboť si uvědomil, co všechno by lidé mohli být ochotni udělat s Richardem, aby získali zájezd v hodnotě 10 000,- Kč, komplet knih a oběd s NÍM). Bál se, co Richarda čeká. Bál se, co potká jeho. Ale bylo to poměrně neotřelé řešení – a vůbec, kolik lidí bude ochotno investovat svůj čas a nápady do jeho Richarda ?

Bára už se probudila z popoledního spánku a Sáře Veronika polohlasem vysvětlovala, že tatínek s nimi půjde hned jak „něco“ dopíše. Michal měl dopsáno. Utěšovalo ho, že číst „Richardův konec“ (jak si v duchu svou (?) povídku (či co to bylo) nazval), bude až o letních prázdninách 2006, které se mu teď, v dubnu, zdály tak BÁJEČNĚ daleko.   

Marcela Vaňková, Ledeč nad Sázavou

Rukopis

…Richard se zasmál - ale do auta už nasedal poněkud dotčeně.

Ve chvíli, kdy konečně dorazil ke kulturnímu domu Ostrov, byl již zcela ve spárech své druhé, méně oblíbené osobnosti, a tak nebylo divu, že první slova, která věnoval onomu bělovlasému mužíkovi s balíčkem pod paží, nebyla zrovna ukázkou nejčistšího bontonu. Richard si ale nemohl pomoct – rozčilovalo ho, že si na něj stařík evidentně počkal u vchodu, že se ani neobtěžoval představit se a stejně tak ho rozčiloval i způsob, jakým k němu zvedal svůj přestárlý, vrásčitý obličej a jak neustále nakláněl hlavu k levému rameni. Ale ze všeho nejvíc mu vadilo, jak si ho stařík potutelně prohlíží. Jako by se mu vysmíval každým pohybem těch hnědých a skvrnitých očí, každým mrknutím tenkých víček ověnčených šedými řasami. Richardovi se prostě od samého počátku nelíbil a rozhodl se, že se pro jednou nebude přetvařovat.

„Co mi chcete?“ zahučel. Staříkův úsměv ho ještě více rozčílil.

„Rád bych s vámi mluvil,“ řekl stařík. Měl zvláštní, dětsky pištivý hlas.

„Ale já s vámi ne.“ Richard zamkl auto, protáhl se kolem svého otravného společníka a vydal se směrem ke kulturnímu domu. Spíš tušil než slyšel, že stařík cupitá za ním. Přidal do kroku.

Sotva došel ke schodkům před Ostrovem, stařík ho doběhl a zatahal za rukáv. „Haló,“ volal. „No tak, pane Klíma, počkejte.“

Richard se prudce otočil a na chvíli už si myslel, že stařík zmizel. Pak si ale uvědomil, že se dívá příliš nahoru. Staříkova hlava se vznášela o pěkných pár čísel níž. Richard se k ní naklonil (a krev mu v žilách opět prudce zabublala, když zpozoroval staříkův posměšný pohled) ukázal na ni prstem a řekl: „Tak podívejte, nevím, kdo jste, ani co mi chcete a je mi to upřímně jedno. Nemám na vás čas, tak mi dejte pokoj. Sbohem.“

Ještě, než se Richard stačil otočit, popadl ho stařík za ruku a vykouzlil tak vřelý a nevinný úsměv, až nakladateli přeběhl mráz po zádech.

„Já jsem Vincent Bednář a chtěl jsem vám dát tohle.“ Při těch slovech stařík Richardovi zuřivě zatřásl rukou, načež mu balíček, který až dosud nosil pod paží, podal s takovou samozřejmostí, že jej Richard bez přemýšlení převzal. „Smlouvu a ostatní podrobnosti můžeme dořešit později,“ dodal stařík.

Richard zůstal nevěřícně zírat. Na jednu stranu mu staříkovo jednání imponovalo – a kdesi hluboko v mozku ho takřka okamžitě napadlo, jak užitečný by takový člověk mohl být pro nakladatelství – ale zároveň si čím dál víc připadal jako oběť ošklivého kanadského žertíku. Oba pocity se v něm mísily a bojovaly spolu a výsledkem bylo, že zůstal ochromeně stát na místě a pohledem přeskakoval z balíčku na Vincenta Bednáře. Netušil, jak dlouho v onom téměř katatonickém stavu vydržel, jemu samotnému však připadala doba, během které nebyl schopen promluvit, nesmírně dlouhá.

„Co- co to je?“ zeptal se konečně staříka.

„Já vám to neřekl? No vidíte. Je to rukopis, samozřejmě.“

Bednářova slova byla jako voda pro Richardovy vysychající kořeny. Poprvé po dlouhé době se znovu začínal orientovat. Takže ten člověk mu donesl svůj rukopis. Dobrá. Pravděpodobně ho bude chtít taky vydat. Ale to narazí. S lidmi, jako byl on, měl Richard letité zkušenosti a dokázal se jich zbavit s nebývalou elegancí. Do dvou minut se milý pan Bednář odebere domů se skloněnou hlavou. Dvě minuty a ten pohled z jeho očí zmizí, kanadský žertík se pěkně protočí.

„Tak vy jste napsal knihu?“

„Ano!“ Staříkova tvář se rozzářila jako právě zrozená hvězda. „Ano! Přesně tak.“

Richard se zaradoval. Bednář se mu sám stavěl přesně tam, kde ho chtěl mít – do pozice, ze které ho bude moci s veškerou noblesou rozcupovat na hadry. Za ta léta, jež strávil každodenním odmítáním nadšených pisálků, se naučil, jaký je v podobných případech nejefektivnější způsob jednání: nejdřív předstírat upřímný zájem, ukázat jim cukříček, třeba jim i dát líznout a pak… pak už jen několika v několika větách zmařit jejich naděje, děkujeme, ale nemáme zájem, cukřík mizí z dohledu a zůstává jen tupý, nevěřícný pohled ublíženého dítěte, pohled, který jasně říká jedno – tenhle člověk už se tu neobjeví. Richard si pomyslel, že bude zábavné sledovat reakci Vincenta Bednáře, až se dozví, že jeho Velká Kniha zůstane i nadále jen obyčejnou hromádkou papírů.

„Zajímavé. A o čem je?“ Koukni, dědo, cukříček! Richard se vyloženě bavil.

Stařík k němu pozvedl hlavu, v očích mu probleskovaly jiskřičky tak zářivé, že jeho tvář omladily o dobrých deset let.

„Je to biografie, víte?“ spustil stařík nadšeně. „Celých sedm let jsem pro ni sháněl podklady, objížděl jsem musea po celé Evropě, vyjednával s úřady. Musel jsem najít desítky lidí a vést s nimi hodinové rozhovory, než jsem konečně nashromáždil dostatek informací. Ale myslím, že to stálo za to, pane Klíma. Sám uvidíte.“

Richard si pomyslel, že pokud něco v následujících minutách uvidí, bude to starý pán, který se slzou v oku vyhazuje balíček do modrého kontejneru na papír. A to opravdu bude stát za to, tím si byl jistý. Rozhodl se ještě naposledy přiživit staříkovu naději, než ji expresním vlakem pošle na Hřbitov zmařených snů. Ještě krok a pak… pád do temnot.

„Říkáte biografie? To nezní špatně… A čí biografie?“

„No vidíte, málem bych zapomněl!“ Stařík se plácl do čela, na svraštělé kůži mu zůstal znatelný obtisk. „Napsal jsem tu knihu o jednom z nejvýznamnějších Čechů posledního desetiletí. Určitě ho znáte, vždyť také pracoval jako nakladatel, z malého nakladatelství se mu podařilo udělat instituci mezinárodního významu. To bylo ještě před tím, než se tak zásadním způsobem zasloužil o rozvoj české literatury. A jak jist víte, jeho vliv brzy přesáhl hranice našeho státu. Dokázal něco, co se ještě nikomu v našich dějinách nepodařilo, totiž-„

„Jméno, pane, důležité je jméno,“ přerušil staříka Richard. Během krátkého vyprávění Vincenta Bednáře se jej zmocnil nepříjemný pocit nevědomosti a chaosu. Ten shrbený děda tu před ním mluvil o člověku, kterého jako by měl znát každý, kdo se ve škole naučil alespoň trochu číst, s každou větou jen víc a víc zveličoval jeho význam. Ale přes všechny ty superlativy, přesto, že onen dotyčný byl evidentně člověk z Richardova oboru, přesto všechno neměl velevážený nakladatel Richard Klíma nejmenší tušení, o kom je tu řeč. A to ho rozčilovalo.

„Ach, promiňte,“ omlouval se stařík. „Víte, to se mi stává pořád. Pokaždé se takhle rozpovídám a najednou už ani nevím, co jsem to původně chtěl říct. Obávám se, že s věkem se to bude ještě zhoršovat. Znal jsem jednoho Němce, jmenoval se, myslím, Peter, a ten mi vždycky říkal-„

„To jméno!“

Stařík se zazubil. Richard by v tu chvíli klidně přísahal, že před ním stojí někdo úplně jiný. Bednář odhalil v širokém – a poněkud děsivém – úsměvu tolik zubů, kolik jich podle Richarda ve svém věku ani neměl mít. Všechny byly zažloutlé a působily podivným, jakoby šelmovským dojmem. Pokud si Richard troufal hádat, byly pravé. A navíc se zdálo, že jsou nepřirozeně špičaté. Jako by si je stařík odmalička brousil. Při tom pohledu si Richard znovu pomyslel, že by chtěl mít tohle nepříjemné setkání co nejrychleji za sebou. Pak se ale Bednářovy bílé rty vrátily zpátky na své místo a najednou tu znovu byl jen postarší pán, který si před havlíčkobrodským kulturním domem počkal na nepříjemnou lekci z aplikovaného zklamání.

„Je to biografie o Richardu Klímovi, pochopitelně,“ řekl stařík.

Trvalo asi pět sekund, než si Richard plně uvědomil, co znamená těch šest slov, jež právě dolehlo k jeho uším. Následovaly další asi dvě vteřiny, během nichž jako by se mu náhle zastavil krevní oběh. Hned poté převzala vládu emoce, na kterou Richard během těch několika bezmocných vteřin čekal jako na smilování. Krev mu v žilách zabublala nad prudkými plameny čistého vzteku.

„Co jste to povídal?“ zeptal se Richard a musel vynaložit značné úsilí, aby mu hlas nezavítal někam k hranici sto dvaceti decibelů. Ale zvládl to.

„Že je to kniha o slavném Richardu Klímovi,“ zopakoval trpělivě stařík.

„Co je to za nesmysl?“

Vincent Bednář se zatvářil dotčeně. „Žádný nesmysl, pane, ale naprosto seriosní studie. Zpětně jsem sledoval Klímův život a sepsal jsem jeho osudy. Od komplikací při narození, přes studia v Brně, léta učitelské praxe a období, kdy se jeho nakladatelství nacházelo na pokraji krachu, až po léta, během nichž sbíral za svoji činnost nejrůznější ocenění – včetně toho nejcennějšího – a velmi podrobně jsem se věnoval i okolnostem jeho smrti v-„

„Dost! Mlčte!“ Richard už to nevydržel dále poslouchat a styděl se za to… ale staříkova slova ho přeci jenom trochu vyděsila. To, že při porodu málem zemřel on i jeho matka, že studoval v Brně a že celá léta učil, to všechno se dalo nějak zjistit. Ale i tak, bylo to tak nějak… znepokojivé. Richard z toho neměl dobrý pocit. Nedůvěřivě se zadíval na balíček ve svých rukou. „Tohle není moc povedený vtip,“ prohlásil nakonec.

„Tohle přece není žádný vtip,“ ohradil se stařík, „tohle je zcela normální.“

Nakladatel natáhl ruce ke staříkovi a podával mu rukopis. „Vemte si to. Nevydám to, chápete?“

Stařík zakroutil hlavou v tak širokých obloucích, až se Richard bál, že ji protočí o celých tři sta šedesát stupňů. Pak s náznakem úsměvu na rtech řekl: „Ne, nevezmu. Přečtěte si to, až budete mít čas.“

Pak se Vincent Bednář otočil k odchodu.

„Počkejte!“

Stařík se zastavil. Pootočil hlavou, takže teď Richard viděl jeho malý boubelatý nos a jedno lesklé oko. „Jak jsem řekl, na smlouvě a podrobnostech se domluvíme později. Zatím nashledanou.“

„Ale-„ špitl Richard a zatímco sledoval, jak stařík opatrně schází ze schodů, míjí jeho auto a ztrácí se za rohem, nepřítomně hladil roztřesenými prsty rukopis, který nemohl být, a přece byl o něm.

Podrobně jsem se věnoval i okolnostem jeho smrti, ozval se Richardovi v hlavě znovu staříkův hlas. Opravdu to tam bylo? Skutečně byl na těch několik papírů, kterým se bůhvíproč říkalo rukopisy i dávno poté, co na nich byl rukou napsán nanejvýš podpis, skutečně tedy na nich by sepsán celý jeho život? Bylo to možné?

Odpověď byla prostá.

Stačilo jen se podívat.

Jakub Jarina, Nové Město na Moravě

„Před pikolou za pikolou…“

Vlastně ne poněkud, velmi dotčeně, takže pozapomněl na nefunkčnost ruční brzdy svého dvanáctiletého miláčka a porazil popelnici u domovních dveří. To mu na náladě nepřidalo a už cestou do Brodu věděl, že jeho inteligentní ironie bude při odpoledním autorském čtení kulminovat. A když pak opravdu otráveně dosedl na připravenou židli a zběžně v rychlosti přehlédl připravenou minerálku, popelníček na mistrův doutníček a nedočkavé natěšené tváře objevených talentů Vysočiny, věděl to již naprosto přesně. Tenhle den nebude stát za nic. Přesto však naučeně nasadil úsměv, mírně se zaklonil, zapálil doutník, hodil nohu přes nohu (a s jistým vděkem zaznamenal, že to ještě přes narůstající bříško jde) a začal s předčítáním ukázky své ze nové knihy. Když začínal číst třetí stránku, s velkou nelibostí si náhle uvědomil, že ho něco nevýslovně znervózňuje. Ještě chvilku nevěděl co. Všechno bylo známé a rutinní – mladí tiše poslušně seděli a hltali ho očima, klimatizace fungovala, doutník pomalu hořel. Pak na to konečně přišel. Ano, ta holka ve třetí řadě. Ta s vyholenou hlavou a džínama s namalovanejma lebkama. Je divná, vždycky se najde někdo divnej, snažil se uklidnit sám sebe a četl dál. Ale ospalý klid ospalé posluchárny byl tamtam. Dobrá, řekl si v duchu a dočetl kapitolu a zaklapl knížku. Trošku si s kočičkou pohrajeme. Zasloužíme si to. Už za tu popelnici. Vstal, típnul zhasínající doutník a s úsměvem řekl to, co vždycky fungovalo. A co mu vždycky zvedlo nečekaně vyhasínající ego. Víte co, dámy a pánové? Zahrajeme si nyní spolu takovou hru. Pozor – vítězem může být každý z vás. Nikde přece není psáno, že i mistr nemůže jednou najít svého učitele… odmlčel se a čekal. Ano. Jako vždy. Nesouhlasný šum. A obdivné pohledy dlouhonohých blondýnek. Tak to přece má být.

Pravidla jsou jednoduchá, pokračoval již opět sebejistě. Kdokoli z vás může říct jakékoli slovo. Šedesát vteřin pak oba máme na to, udělat z tohoto slova verš. Bonmot. Pointu. Příběh. A vy ostatní budete porotou. My gladiátoři. Vy palcem nahoru či dolů. Bitva je na tři kola. A jestliže prohraju, našel jsem i já svého mistra. Svého učitele. Přijímáte?

Bouřlivý potlesk a zčervenalé tváře vzrušením na chvilku vzrušily i jeho. Funguje to. S potěšením a přimhouřenýma očima sledoval své ovečky. Své stádo. Nikdy mě to nepřestane bavit, říkal si v duchu. Je to lepší než kubánskej doutník i honorář. Ovládnout je. Přivést je na popravu. Nevědoucí! A pak se zasmát a mistrně popravu vykonat. No a co, řekl si ještě těsně před vyslovením prvního slova. Začínal on. Právo silnějšího. No a co, každý někdy přece musí dostat přes prsty. A každý má přece určený svoje místo. Já dobrej doutník, dobrej mozek a dobrej honorář. Oni zpocený ruce a básničky v šuplíku. Usmál se tedy očima a pak jasně a pevně řekl slovo TVÁŘ. Neměl to připravený! A vlastně najednou ani nevěděl, proč zrovna tohle slovo. Ale nepřekvapilo ho, když vstala. Překvapily ho její oči. Bezedná propast. A pak uslyšel temný hlas jak stejně pevně a jasně jako on říká MÁ OHOLENÁ TVÁŘ SE TVÁŘÍ PYŠNĚ KDYŽ DÝCHÁŠ TIŠE NA MÉM BŘIŠE, TVÁ VYHOLENÁ HLAVA TRHÁ PLAKÁT PAPEŽE, TVÚJ VÝKŘIK JE KŘIKEM BEZHLESÝM A TICHOU PÍSNÍ LABUTÍ, PŘED DVEŘMI JEŠTĚ OBUTÍ ZA DVEŘMI UŽ SE TVÁŘÍM PYŠNĚ, TVÁ VYHOLENÁ HLAVA NA MÉM BŘIŠE. Nevěřícně zíral do tý temný propasti jejích očí a na tu její hlavu vyholenou a vůbec nic ho nenapadlo.

To se mu ještě nestalo. Prozíval víc než určených šedesát vteřin. A prohrál první bitvu.

Trochu nervózně, ale stále ještě sebejistě sáhl po novém doutníku, zapálil si a vzápětí rychle vypálil – LABUŤ. Nečekal kdo vstane a začne, věděl to. Ta holka si sakra ani nesedla, pomyslel si a najednou nevěděl, co s rukama. Doutník, ještě že držím ten doutník, pomyslel si a viděl, jak pomalu pootočila hlavou ze strany na stranu a ten pohyb odněkud znal. Pane Bože odkud? Kde jsem to už viděl? Kdo? Upřela na něj výsměšně oči a pak řekla LABUŤ CO POMALU POOTOČÍ HLAVU BEZ PÝCHY SVÉ VÝKŘIKEM BEZHLESÝM ZABRÁNÍ MÉMU PÁDU, V KOSTELE NEKLEKÁ TEĎ KLEČÍ NA KAMENI, SVÝM MASEM KRMÍ MĚ KDYŽ HLAD JE PŘITOM NENÍ, TVÁ HLAVA VYHOLENÁ DOHOLA A OČI LOLITKY A OČI ZNAVENÉHO ANDĚLA.

Doutník mu vyhasl. S hrůzou si uvědomil, že prohrává. Že se mu potí ruce a mozek stávkuje. Dobře kočičko, tak teď si tě svlíknu očima dohana. A donutím tě ty tvoje konečně sklopit a červenat se a uhnout. Uhneš z cesty. Uhni mi sakra z cesty!

Dostával vztek. Příšernej vztek. A v tom vzteku plácnul první co ho napadlo. Doba ledová. Jo! Včera večer na to přece chvilku kouknul doma s holkama. Doba ledová. Já ti dám za uši Ty ledová vyholená princezno! Usmála se. Tentokrát ne výsměšně. Usmála se tak, že ho bodlo u srdce. Pane Bože, vynadal si v duchu, ještě ze mě udělá starýho sentimentálního kreténa! Co to je se mnou? Bodlo u srdce! Takovej obrat! Čítankovej. Hnusnej. Usmála se. Otevřela teď oči dokořán a přes dno propasti vidět nebylo. Pane Bože, sklopil oči, Pane Bože. A slyšel, jakoby z dálky a přitom s ozvěnou, s ozvěnou všech podchodů a vestibulů a počmáranejch nádražních hal, slyšel poprvé anděla. A LÍP NEŽ JÁ VÍŠ ŽE NEZÚSTANE NA KAMENI KÁMEN PO TŘESKU HORKÉM V DOBĚ LEDOVÉ: TA MOJE PYŠNÁ OHOLENÁ TVÁŘ. TVÁ HLAVA VYHOLENÁ ROZPROSTÍRÁ JEN PRO MĚ VLASY NA POLŠTÁŘ.

Olga Lisová, Vojnův Městec

Stopařka

Robertovi se ale brzy zlepšila nálada - na okraji města zastavil půvabné stopařce s baťůžkem na zádech. Odhadoval ji na první pohled na učitelku, a protože měli úplně stejný cíl cesty, těšil se na dlouhý příjemný rozhovor. Uvelebila se na „sedadle smrti“ vedle něj a suverénně a bez ptaní přeladila autorádio na nějakou hudbu s chladnou oznamovací větou „Serou mě všechny ty zprávy...“ a obdobně „pohodově“ si vzala i jednu ze žvýkaček z balíčku v přihrádce dveří.

Zaskočený Robert se zmohl jen na obligátní: „A to se nebojíte stopovat takhle sama?“ s tónem zodpovědného otce, kárajícího neopatrnou dceru.

„A koho se mám bát, snad ne tebe?“ uchechtla se. „Tipla bych tě maximálně na plkání nějakejch uslintanejch básniček nebo oblbování trsem růží.“

Robert jen nasucho polkl, protože nechápal, jak přišla právě na ty básně a růže, kterými opravdu vždy přednostně vyjadřoval svůj obdiv ženám.

„Myslel jsem jen obecně, přece vám mohl místo mě zastavit kdokoliv - i někdo nebezpečný. Třeba uprchlý vězeň, který už několik let neviděl zblízka živou ženskou,“ zažertoval

„A co máš proti uprchlejm vězňům? Takovýho Jirku Kájínka bych brala zfleku, protože je to kus pěknýho chlapa. Ale nejsem si jistá, jestli by mě chtěl von.. Jsem férová holka a tak vždycky na rovinu říkám pravdu - že jsem HIV pozitiv. Ale chlapa už sem neměla ani nepamatuju, tak bych se klidně spokojila i s tebou“ a něžně jej pohladila rukou po stehně.

Robert podruhé nasucho polkl a začal v duchu bědovat nad svou nerozvážností. „A víte aspoň, jak se to stalo vám, s tím HIV?“

„Nejspíš už při mým prvním pobytu v lochu, když mi tam dělali tuhle kérku“ a vyhrnula si rukáv a ukázala Robertovi příšerný satanským motiv na svém předloktí „no ty použitý jehly asi nebyly moc čistý.“

Robert propadl panice a ruce na volantu se mu začínaly třást. „A vy jste byla ve vězení vícekrát?“

„Nezmatkuj ty vole, dyť se celej klepeš. Copak's ještě nikdy neviděl recidivistku? Naposled jsem byla v Jiřetíně, to musíš znát, tam sedí ženský na doživotí. Včera jsem odtamtud zdrhla - ty se nedíváš na zprávy, muselo to tam bejt!?“

Robert byl hrůzou bez sebe – za kdovíco na doživotí odsouzená bestie vedle něj, a tím, jak mu o sobě všechno prozrazuje, nemá s ním asi nejlepší úmysly. Udělal tedy zoufalý pokus: „Slečno, vemte si klidně to moje auto, jen mě nechte žít. Musím se starat o rodinu. Všechno, co jste řekla, si nechám pro sebe.“

„Tak heleď ty hajzle, tohle už na mě nezkoušej. Já neumím řídit, v pasťáku ani v base nebyl čas na ňákou autoškolu. Svezeš mě do Havlbrodu, jak jsme se při nastupování domluvili, a tam na sebe zapomenem, jasan? A teď už drž hubu, serou mě ty tvoje pitomý otázky. A kdyby byly někde na cestě policejní zátarasy, tak to otočíš a střelíš přes pole nebo les. Ten tvůj ofroud je sice starej, ale na tohle dobrej“ a stopařka doplnila výhrůžku tím, že si strčila ruku do batohu a Robert ucítil i přes své kožené sako pod žebrem špičaté ostří nože.

I při vší smůle měl ale přece jen i trochu štěstí - všiml si, že si stopařka zatím ještě nezapnula bezpečnostní pás, a tak mu okamžitě hlavou bleskl osvědčený trik, odkoukaný z brakových televizních detektivek. A během několika vteřin nápad taky realizoval: stačilo jen mírně stočit volant doprava a vůz namířit do mohutného stromu, který právě míjeli. Zatímco Robert řinčení plechu a skel odnesl jen modřinami, nepřipoutaná stopařka dopadla hůře - její airbag jí zlomil vaz. I když až takhle tragicky to Robert samozřejmě provést nechtěl, přesto si oddechl, jak nejkritičtější okamžik svého života lehce zvládl. Mobilem si ještě vyfotil celou situaci a docela se těšil na policisty, které si k nehodě přivolal. V duchu očekával, že sklidí snad i uznání za pomoc společnosti, když se mu to zatím s vydáváním knih moc nepovedlo.

Při příjezdu hlídky hrdě hlásil „už můžete odvolat to pátrání, dopadl jsem vám sám tu uprchlou trestankyni z Jiřetína“.

„A jak jste ji dopadl?“ vyzvídali se policisté.

„Ona mě stopnula, chtěla mě unést, přiznala se co je zač a já jsem ji zajistil tím, že jsem schválně vozem narazil do stromu. Nebyla připoutaná, tak jí zabil její airbag.“

„A kam vás chtěla unést?“

„Do Havlíčkova Brodu.“

„A kam jste měl namířeno vy?“

„Taky do Havlíčkova Brodu.“

„Tak proč říkáte, že vás chtěla unést, když jste tam stejně jel? Víte, my nemáme zprávu o žádné uprchlé vězeňkyni a v Jiřetíně určitě žádná věznice není – to je jen taková malá vesnička na odstřel kvůli těžbě uhlí,“ říká opatrně policista. „Tak koho a proč jste to vlastně zabil?“ ptá se druhý policista a začal probírat stopařčin baťůžek. Vyndal z něj rukopis básní a četl náhodný úryvek:

„...Jednoho dne dám sbohem opojnému vínu,

učeným knihám a vonícímu kmínu.

Dám sbohem kvetoucím zahradám

i zpívajícím cikádám.

Dám sbohem mostům nad řekami

i sladkým slovům mámy.

Jednoho dne dám sbohem motýlům

i malíři, co stál mezi nimi.

Dám sbohem jambům, trochejům a daktylům

i cvrčkům skřípajícím z pavézy.

Dám sbohem laku na vlasy

i mlhavému počasí...

„Poezii moc nerozumím, ale tohle se mi zdá docela dobrý„ říká policista. Robert přebral svazek do ruky a nevěřícně kouká na záložku v něm s pozvánkou na knižní veletrh - a došlo mu, že tam dnes pro ony básně asi chtěla mrtvá najít vydavatele. Už po pár dalších přečtených verších mu došlo, že jako vydavateli mu zatím nikdo nenabídl nic tak kvalitního a polil jej studený pot.

Policista vytahuje z baťůžku další věci - doklady a nějaké opravené dětské diktáty z češtiny: „Asi byla učitelka a vezla si práci s sebou,“ říká.

„Ale vždyť mi za jízdy vyhrožovala nožem, že mě zabije!“ brání se Robert.

„A nemáte na mysli tohle?“ a policista vyndává z batohu obyčejný tupírovací hřeben, jehož rukojeť byla skutečně trochu do špičky.

„To není možné, ten batoh musela taky někde ukrást,“ zabědoval Robert, „vždyť se podívejte jen na to její satanské tetování“ a vyhrnul jí rukáv na bezvládné ruce.

Policista si naslinil prst a rozmazal jím barvu na paži: „To není žádné tetování, jen barevný obtisk, který tento týden vyšel jako příloha v ABC, náhodou ho má moje dcera dnes na rameni taky. Tak nám ještě nadýchejte tady do indikátoru alkoholu a pojedete s námi,“ a nasadil Robertovi pouta.

Policista prohledal ještě zbytek batohu, ale kromě kosmetických šminek už tam nebylo nic - jen svazek rukopisu scénáře hry „Neznámé oběti“ pro ochotnický soubor Samota, ve kterém byly v celém textu zeleným reflexním zvýrazňovačem označeny všechny výstupy postavy uprchlé doživotní vězeňkyně Marečkové a řada rukou doplněných poznámek k jejímu chování.

Jaromír Suchý, Okříšky

Krásná Klaudie Krásná

Po půlhodině jízdy už úplně zapomněl na jízlivé poznámky dcery a manželky. Těšil se na nadcházející víkend. Richard doma sice oznámil, že jede na knižní trh do Havlíčkova Brodu / ostatně byl tam už čtyřikrát od té doby, co se dal na dráhu nakladatele /, ale cílem jeho cesty bylo jiné místo na Vysočině. Jel do malého městečka, kde sice nebyl sraz literární inteligence, ale čekala tam na něj jeho pětatřicetiletá nymfomanka.

Richard měl bokovku. S Klaudií se seznámil před rokem a půl. Pokaždé, když si vzpomněl na to teplé jarní odpoledne, kdy poprvé vešla do kanceláře jeho malého nakladatelství, pocítil znovu to horko, které se mu tenkrát rozlilo po celém těle.

„ Dobrý den, jmenuji se Klaudie Krásná a donesla jsem vám svoji sbírku erotických básní,“ řekla a pevně stiskla Richardovi ruku. Tehdy ucítil, jak se mu všechna energie přemístila do jediného / pro muže nejdůležitějšího / místa na těle. Nomen omen. Klaudie byla opravdu krásná. Tmavozelená minisukně, přiléhavé pruhované tričko s hlubokým výstřihem a hříva plavých vlasů její krásu a půvab ještě zdůrazňovalo.

„Rád se s vašimi verši seznámím,“ koktal Richard, jak smyslů zbavený. V životě tak hloupou větu z úst nevypustil. Pokaždé, když mu někdo donesl svůj rukopis, říkal otřepanou frázi: „Určitě se Vám ozvu.“ Ve většině případů posílal, podle něj rádoby spisovatelům, zamítající univerzální dopis, který měl připravený v počítači. Podle potřeby měnil pouze jméno a příjmení mladého, leckdy nadějného, literáta.

„Slečno či paní Krásná?“ zjišťoval Richard. „Nechejte mi, prosím, své telefonní číslo, abych Vás mohl případně kontaktovat,“ požádal ji, i když předem věděl, že ji určitě zavolá.

„Slečna, pane nakladateli,“ odpověděla vyzývavě Klaudie a nádherně se usmála. Byla si vědoma, že se mužům líbí a dokázala své krásy využít. Obvykle u mužů dosáhla, co si předsevzala. Tenhle celkem zachovalý padesátník rozhodně nebude výjimkou, v duchu uvažovala.

Verše krásné slečny Krásné byly více než odvážné. O smyslné erotice nemohla být řeč, to už byla pornografická literatura! A právě to Richarda ještě víc vzrušovalo / jako většinu chlapů po pětadvacetiletém stereotypním manželství /, toužil ji poznat, a to co nejtěsněji.

Víc než dva dny Richard nevydržel a Klaudii pozval na schůzku. Samozřejmě nezůstalo jen u jediného setkání, a tak poměrně brzy došlo i na sex. Na Richarda přišla druhá míza. Bláznivě se zamiloval a zažíval in natura to, co znal jen z častého sledování pornografických filmů. Klaudie s uspokojením zkonstatovala, že je neomylná, záměr jí vyšel. Dokonce jí Richard vydal i sbírku básní, která byla na trhu celkem úspěšná / nejen publikace o vitamínech zaujme /. Téměř pravidelně jednou měsíčně trávil s Klaudií víkend. Buď u ní na Vysočině anebo Klaudie přijela za Richardem do krajského města a ubytovala se v některém z hotelů.

Richard vyběhl s kyticí růží, kterou koupil cestou u benzinové pumpy, po schodech do čtvrtého patra. Než zazvonil, musel se vydýchat / jeho vášeň k doutníkům mu občas krátila dech /, aby se Klaudii nesložil k nohám jako maratónský běžec. Klaudie Richarda přivítala v lehkém černém saténovém župánku, zpod průsvitné temně rudé košilky vykukovaly černé krajkové podvazky, které držely punčochy téže barvy a materiálu. Mimo černých bot na vysokém podpatku, které jí koupil, když byli spolu na knižním veletrhu v Lipsku, to bylo všechno, co měla na sobě. Richardovi se opět nedostávalo vzduchu, tentokrát to bylo, ale vzrušením při pohledu na tu ženu vamp. Jen abych nevyhořel, pomyslel si, část své energie nechal na schodech. Nevyhořel, i když to byla jenom desetiminutovka, ale tenhle uvítací ceremoniál nikdy déle netrval / už měl přece jen pět křížků na krku /. Klaudie sáhla po balíčku svých oblíbených marcipánových koulí obalovaných v kakau. Tvrdila, že tahle postorgastická pochoutka dokáže na chvíli utlumit její sexuální chtíč, než bude Richard schopen dalšího výkonu.

Při obědě / jak jinak než připraveném z afrodiziakálních ingrediencí / Klaudie tajemně pronesla: „ Mám pro tebe překvapení!“

Richard ztuhnul. „Klaudie! Jsi těhotná! Říkala jsi, že bereš antikoncepci!“ vyrazil ze sebe a cítil, jak ho polévá horko z náhle zvýšeného systolického i diastolického tlaku.

„Myslíš, že vzhledem k tvému věku a stylu života jsou tvoje spermie tak čilé? Ne, gravidní opravdu nejsem,“ řekla jedovatě Klaudie. Richardovi se trochu ulevilo, toho se vždycky obával, i když Klaudie mateřskými komplexy nikdy netrpěla. Klaudie vyznávala jiné životní hodnoty a dítě do jejího bohémského života rozhodně nepatřilo.

„Tak o co jde,“ ptal se ještě rozechvělým hlasem.

„Teď ti to ještě neprozradím,“ odpověděla smyslně a obkročmo si sedla na Richardův klín. V zápětí ho povalila na pohovku a snažila se zmocnit, pro ni nejzajímavější, části Richardova těla. Tentokrát Richard vyhořel. Bylo to poprvé, co se mu to s Klaudií stalo / v manželství už pár takových indispozicí měl /.

„Nediv se, to je důsledek tvé verbální kastrace a právě prodělané hypertenzní krize z tvého možného těhotenství. Promiň, Klaudie,“ bránil se Richard.

„ Která si ho nepostaví, ta si ho nezaslouží!“ snažil se odlehčit vzniklou situaci. Klaudie se soucitně pousmála, ale už předem věděla, že tahle její bezmála dvouletá epizoda s Richardem spěje ke svému závěru a celkem se jí hodí.

„Tak mi prozraď to překvapení,“ měnil téma hovoru Richard.

„Zítra jedu do Havlíčkova Brodu,“ oznámila Klaudie.

„Myslel jsem, že chceš víkend strávit se mnou a tobě jsou přednější knihy!“ ješitně zkonstatoval Richard.

„Zúčastnila jsem se literární soutěže a byla jsem vybraná. Půjdu na oběd s Vieweghem!“ řekla pyšně. „Pojedeš se mnou,“ zeptala se jen zdvořilostně Klaudie.

„To teda nepojedu! Nehodlám ti dělat garde!“ vybuchl Richard. Doma sice oznámil, že míří na veletrh, ale těšil se na víkend s milovanou Klaudií. Odmítal konfrontaci s jinými úspěšnějšími nakladateli než byl sám.

„Odjíždím domů, když máš jiný program! Příště mi dej vědět laskavě dopředu!“ už téměř křičel Richard.

„O žádné příště už nestojím, po tom, co si mi dneska předvedl nebo spíš nepředvedl,“ řekla celkem klidně Klaudie. Richard vstal a prásknul za sebou dveřmi.

Klaudie si oddechla. Nebyl to první, ale určitě ani poslední rozchod, který si naplánovala. Myšlenkami už byla na obědě se slavným spisovatelem, že by Viewegh odolal?   

Daniela Šináglová, Polná