Malá literární parafráze – příběh slova ideologie
/Poznáte knížku, která kdysi byla povinnou četbou celé východní Evropy, aby o pár let později zmizela ze školních osnov i knihoven?/

Nohy v rozbitých, zablácených botách se bořily do rašelinaté půdy. Pavel šel rychle, mladšího bratra za sebou téměř vlekl. Malý Fedja mrzutě popotahoval, měl hlad, a nechtělo se mu tak daleko jen kvůli pitomé klikvě. Nebýt toho, že nechtěl vypadat jako ufňukánek, byl by se obrátil zpět k domovu.

Pavel se na něj podíval s tajenými obavami. Bratrovi zatím nepřiznal, co zjistil ráno po probuzení: jejich sýpka je prázdná. Nemusel ani moc přemýšlet, kdo v tom má prsty: Cestička rozsypaného obilí vypovídala dost jasně. Směřovala k brance v plotu mezi jejich a dědovým statkem.

Do nedávné doby byla obě stavení spojena. Děda s bratrancem Danilou u nich bývali každý večer, popíjeli s otcem, stáčeli cigarety a kuckali se smíchy při svých nejapných šprýmech. Maminka sedávala u kamen, škrabala zeleninu na zítřejší polévku a nesměle se pokoušela bránit děti před jejich hrubými žerty. A hlavně před vodkou, kterou jim nutil táta i děda téměř po sklenicích.

Když Páša složil slib, dostaly jejich večery jiný ráz. Převažoval v nich otcův křik, spílání a rány, Pavlovy útěky uprostřed hádek. Nechápal, proč vlastně otec proti němu tak sočí, vždyť přece měl být hrdý na svého syna, který vede vesnický oddíl a je příkladem pro ostatní. Až později mu začalo svítat, odkud se u nich doma bere tolik nedostatkového zboží a co chtějí ti vystrašení lidé, přelézající jejich plot ve světle měsíce.

Pavel si hrdě připomněl noc, která změnila celý jejich život. Byl to jeden z večerů, kdy měli chlapci přísně nařízeno přespat u dědy. Pavel zůstal doma a skrčil se v koutě za lavicí. Otec byl tehdy jako obyčejně opilý. Měl hosta. Noční tmou se přikradl muž, který byl před několika dny odsouzen do vyhnanství. Kulak. Milosti se nedovolal - ta se dala jen draze koupit. A prodávala se tady.

Chlapec bez dechu čekal, až návštěvník odejde a otec tvrdě usne. Pak vytáhl zpod jeho polštáře odřenou aktovku a z ní formuláře. Několik jich zmuchlal v hrsti a vyřítil se ze dveří.

Danila brzy narazil na stopy v bahně. Posupně vyfoukl kouř a suše se zasmál. Když za ním staroch s tímhle plánem přišel, pomyslel si něco o zblbnutí stářím a chlastem. Jasně, štval ho ten Trofimův kluk, nenáviděl ho a často sám říkal, že nejlíp by bylo zakroutit mu krkem.

Ale to je něco docela jiného než... než jít za ním do lesa s nožem pod košilí. Komunista! Pcha - nevychovaný harant je to, kterému patří prostě jen nařezat. Jenže tahle sviňská republika dovolí, aby takovíhle spratci posílali své otce do vězení. Za chvíli tam může skončit i on - nikdo neví, kdy zase Páša usoudí, že je třeba vykládat na Sovětu o tom, co se u nich na statku děje. Když dnes ráno přišla komise z Tavdy a zabavila jim obilí, přetahal prostě jen úrodu z tetiny stodoly do své. Myslel, že tím je to vyřešeno, ale staroch byl jiného názoru:

„Ti přijdou zas, Danilo,“ řekl a upřel na něj svůj dávno vyhaslý pohled, „tady hned vedle je pár očí, před kterýma se neschováš.“ A snad jen proto teď supí do kopce s nabroušeným křivákem.

Došli až k pasece. Danilovi se udělalo špatně. Hlava se mu zamotala, dostal strach, že sebou praští do rozbředlého mechu. Sáhl do kapsy pro láhev a mocně si přihnul. Už to bylo lepší. Vybalil ze špinavého hadru nůž a schoval jej za zády. Blížili se k chlapcům, sbírajícím natrpklé, vodnaté plody. Teď, nebo nikdy.....

Petra Štarková, Brno - Lesná

Dopis mým milým – i o hrdosti

Milí moji,

ozýváte se a nenápadně máte starost, jak zdolávám ten život po… Nebojte, zmáknu ho. Psala mi třeba Dáša, že mohu být hrdý na to, jak jsem zvládl ty poslední dva roky… No, nevím. Co to je vlastně ta hrdost? Vy, moji milí, mě znáte a víte, že machruju rád. Ale hrdost? To zní nějak moc pateticky, až pyšně. A k té Dášině poznámce - jo, zvládl jsem onen bolestný čas, i když to nebylo zrovna lehké pro tělo, o duši nemluvě. Ale člověk vydrží víc, než tuší. Nicméně abych Vám dokázal, že se vracím do života, popíšu Vám jeden krátký příběh z tohoto pozdního babího léta. Nebo babského?

Do Prahy mě zavedl internetový kontakt. Už dost rychle jsem ji chtěl vidět. Docela pragmaticky, na mne až moc. Poslední půlrok jsem si hrál s písmenky, celkem upřímně jsem se přiznával ke svému temně romantickému osudu a odměnou mi bylo několik desítek kontaktů. Mezi nimi i zajímavé příběhy těch žen středních let. S nemálo z nich jsem se i setkal. Sázel jsem na osobnosti. Většinou byly z různých důvodů rozvedené. Společné měly jedno - vypadaly jako silné, samostatné a úspěšné. Statečné ženy, překonaly svou závislost na chlapech, začaly různě podnikat nebo si vybojovaly dobré postavení ve firmách. Byly schopny slušně se postarat o sebe i o své děti. Nemohl jsem je neobdivovat. Ale zároveň mi tam něco nesedělo. Míval jsem pocit, že ztrácejí něco ze svého ženství. Byly hrdé na svou nezávislost. Což by bylo v pořádku. Ale nebyly hrdé příliš? Co je to nakonec hrdost? A co je pýcha? Všechno je relativní. A význam slov? Jsou pořád více zprofanovaná jejich záplavou bez opravdového obsahu.

Po těch mnoha zkušenostech, kdy se zajímavá písmenka přeměnila do mně málo říkajících poloh, jsem sám sebe brzdil. Nic nečekej, stejně se ti nebude líbit. Z posledních setkání se mi vybavovalo totiž jedno společné - když jsem ty ženy uviděl, netoužil jsem je pohladit. Ne že by nebyly svým různým způsobem hezké. Ale něhu ve mně neprobouzely, jiskra nepřeskočila.

Teď jsem tedy jel tedy do toho největšího z našich měst. Vláčně jsem kroutil volantem, teplé září s jeho tesknými silnými paprsky mne činilo posmutnělým. A zase se mi vracelo to předloňské jaro... Víkend. Helena byla po první operaci konečně doma. Seděli jsme na zahradě, rozkvetlé jabloně nad hlavou. Zabalil jsem ji do deky, po těch týdnech po špitálech docela vesele mžourala a nasávala ten voňavý svět. Kamarádi věděli, že bude doma. Přijeli a rozbalili nástroje. Basu, kytaru, banjo a housle. Moc jsme nemluvili. Hráli a zpívali, všechno vonělo, ba i slunko se snažilo. Odmítal jsem tomu věřit tomu, co jsem krutě věděl - že toto začínající léto je naše poslední… A že to musím tajit. Před Helou, před dětmi, před všemi. I před sebou. A nakonec - na vlně teskných melodií a přátelství a neokázalého soucítění ve vzduchu jsem cítil sílu, která přece musí... Musí?

Jak jsem se teď po více než dvou letech od těch chvil blížil k ruchu velkoměsta, probouzel se ve mně přece jen nesměle samec lovec. Jel jsem raději připraven na zklamání a rychlé vycouvání, a přece jen jsem byl zvědavý a zvídavý a obecně roztoužený a člověk nikdy neví… Zpozdil jsem se o minutu. Táňa tam stála a ač trochu pobledlá, nevypadala špatně. Žádná velká krasavice, ale něco z ní vyzařovalo. Říkal jsem si. Ulevilo se mi, že není „plnoštíhlá“ a zastyděl jsem se, že já jsem. Abych tu viditelnou realitu zlehčil - hned jsem ji vylepšoval: „No - abychom se poznali, mohl jsem v tom telefonu říct, že vypadám prý trochu jako Lasica. Ale bohužel s tělem Satinského.“ Tím jsem svému poněkud obéznímu tělu nenápadně vdechl něco z Julova kouzla. Protože jen volovi by u jeho šarmantní osobnosti mohlo vadit něco tak nepodstatného jako je široké tělo. A aj babu měl mladší a beztak pěknou. Říkal jsem si.

Vyšli jsme od Florence. Už v prvním jsme se bez problémů shodli. Že chceme někam rychle zapadnout, sednout a poslouchat se, abychom věděli, jestli to má smysl. Od dlažby sálalo horko téměř letní. Navrhl jsem cestu směrem ven - od města - tedy ke Karlínu. Než jsme našli klid a ticho a chládek v hotelu Bonsai, z rozpaků jsem žvanil páté přes deváté nějaké nesmysly. Slabý nástup. Táňa vydržela. Dosedli jsme v útulné prázdné restauraci a Táňa se zeptala, zda mi nevadí cigarety. Já, pořád přestávající palič, jsem si oddechl a taky zapálil. Spustili jsme řeči. Já zase víc, možná i příliš. I Táňa se dostala ke slovu. V jejím osobním story bylo té hrdosti tak akorát a nesla se v duchu „tak to prostě bylo a nestěžuji si“. Ačkoliv to zřejmě místy měla poněkud těžší a složitější než ty dříve zmiňované příliš pyšné. Nebo hrdé? Tahle ženská asi víckrát musela překonat to „nahoru,dolů“.

Dost brzy přešla do slovenčiny (přestože žije půl života v Praze) doplňované sem tam českými větami. Bral jsem to jako projev důvěry (že nejsem akýsi chumaj, kterému by to mohlo vadit). A tak šla řeč a vypovídali jsme toho na sebe mnohem víc, než se při prvním setkání s cizím člověkem obvykle prozradí. Poznali jsme asi brzy, že to můžeme risknout.

Došlo i na druhý stupeň důvěry. „Jak jsi na tom s časem?“ zeptal jsem se, když jsem zaznamenal po asi dvou hodinách její mírnou nervozitu. „No, dcerka má teprve dvanáct a je doma sama s kamarádkou, raději bych je už viděla,“ odvětila jednoduše popravdě. „Hm, já bych si ale dal ještě kafe,“ nedalo mi to. „Tak si ho můžeme dát u nás,“ odpověděla prostě. Kousek jsme popojeli buskem. Natálka nám otevřela, plaše pohlédla a zapadla do pokoje za kámoškou. V šeru kuchyně jsme s Táňou zase povídali. Můj častý monolog měl kolísavou úroveň. Co si pamatuju podstatného? Netroufám si soustavně se dívat na člověka. Ale když jsem sem tam kouknul, vnímal jsem velké výrazné oči. A zdály se mi otevřené, vlídné a vlahé. Z toho, co říkala Táňa, se mi vybavují slova o mém vrásčitém ksichtu (asi se nebála mě prohlížet víc): „…čosi z Lasici, trochu Labuda a v koutku úst jako má největší láska…“ To znělo slibně. Přinejmenším ti první dva ujdou.

Už jsem cítil, že bych měl odejít a jet alespoň kousek za světla. A nechtělo se mi. Dobré znamení? „Půjdeš kousek se mnou?“ zeptal jsem se konečně. „Ne,“ odpověděla zase přímo a prostě. Aj to sa mi páčilo. Tak jsem šel.

V malé předsíňce - jen pohladit a pobozkať na líčko. Přijala to bez hnutí. Ale za okamžik šeptla: „Dej mi ruku.“ Dal som. Čo by som nedal. Chvíli jsem ji podržel.

Až dole před domem mi bylo líto, že ne déle. Chtělo se mi hodit do videa v palici return a cítit tu ruku déle, přiložit si ji ke tváři, zahledět se do jejích hlubokých očí. Je to láf? Nevím. A mohla by být? No - do boha, čo ja viem ?

Došel jsem k autu v jen lehce zastrčené ulici na celkem rušném místě. Já jsem nezamknul? Aha - přihrádka vedle řidiče otevřená - vybrali mě sviňáci. Naštěstí neměli moc co. Pár osobních věcí. Kartáček na zuby. Pro jistotu. Atakdále. Ani jsem se moc nerozčilil. Vidím u auta vedle nedovřený kufr. Brali to systematicky po řadě - kurvy jedny zlodějské. Hlavně, že auto nechali.

Jedu. Kručí mi v břiše, na jídlo nebyl čas ani chuť či pomyšlení. Však ti trocha hladovění neuškodí, vole, říkám si. Překonávám ty kilometry a jsem zase sám v prázdném bytě. Za chvíli volám do Prahy… že jsem dojel v pořádku… jakýsi reflex, když jedu odněkud někam... aby neměli strach… reakce jakoby nijaká... hm... no tak jo... na chvilku mě to rozladí... a pak… no a čo… Má revať radosťou?

Brzy jsem jí napsal - mezi jiným „...bozkám Ťa (ve vší počestnosti) na víčka...“ A tak. Reagovala dlouhým složitým mailem tak trochu do ztracena. A odmlčela se… Aj tak sa može… Byl jsem příliš hrdý nebo pyšný, když jsem taky zůstal mlčenlivý? Čo ja viem?

Víte, milí moji,

kdysi dávno - když jsme ještě nic nevěděli o příchutích dlouhého umírání - mi má dobrá žena Helena říkala: „Hm, já už bych si asi na nového chlapa nezvykla.“ Pak se usmála s lehkým sarkasmem v hlase: „Ale ty, ty sviňo, ty jo, ty asi jo.“ Co jsem měl na to říkat? Nic jsem neřekl. Teď si občas vzpomenu a představuji si, jak se kouká tam shora na mé eskapády s  ženami. Myslím, že je komentuje se svou velkorysou laskavostí. Ne že by si přitom nedloubla. Tak neboj, Helo, nebudu se do ničeho tlačit, jen abych měl ženu. Mám přece svoji hrdost, ne? Ale zkoušet to budu. To zase jo. Aby z té hrdosti nezbyla jen pýcha osamělého morouse.

Tak se mějte co nejlépe a buďte na sebe vlídní!

Honza

Jan Kaleta, Urbanov

Učitel

Šestapadesát, jakýpak věk pro chlapa! No, jak se to vezme, když si odmyslím ranních patnáct minut pozvolného rozhýbávání kloubů, inhalaci dvou různých medikamentů na astma a pozření tří pilulí na vysoký tlak, jsem docela funkční mužský. Dřív jsem to tak nevnímal, jenomže tenkrát jsem měl ještě práci.

„Ty už vstáváš, Honzo?“ ozvalo se z míst, kde už asi dvacet let spává matka našich tří dětí.

„No jo, chci se na ten dnešek pořádně vykoupat, oholit a tak vůbec.“

„Honzíku, to není zdravotní prohlídka, jenom přijímací pohovor, měl ses na to vyspat,“ radí ta moje dobrá duše.

„Výběrové řízení, stojí v té pozvánce,“ upřesňuji své zákonité, „a to člověk nikdy neví, s čím na něj bafnou, moc toho neumím, tak ať jim aspoň voním.“

Kdyby tušila, jak je mně trapné, že žijeme z jejího platu. Někdy ani nevečeřím a v noci si jdu namazat chleba se sádlem, aby nevěděla.

„Kdyby na tebe ňák moc machrovali, uteč! Pamatuj, že kdo uteče, může vyhrát příště!“ radil včera na zahrádce Pod Kaštanem Karel. Pozval mně na pivo a chrlil moudra. To se mu to radí, když má každý měsíc pod polštářem policejní výslužku. Já jsem lidi učil a Karel je zkoušel. Jemu to vyšlo do služebního důchodu a mně na pracák.

„Pane Nepomuk, není to ani na poloviční invalidku,“ pravil posudkový MUDr., asi by šla ta ledvina vyndat, ale zase s vaším tlakem, je to riziko. Se žáky v auťáku už moc nemůžete, co kdybyste učil jenom teorii o motorech, předpisy a tak, to už se dneska neučí?“

To byste, doktore zíral, co všechno se dnes neučí, ale taková je doba a všem to vyhovuje. Dřív se lidé chodili do autoškoly naučit řídit, dnes si jdou udělat řidičák.

„Je spousta jiných zaměstnání, uvidíte, že něco najdeme,“ byla plna optimizmu hodná paní na pracovním úřadu. Byla tam nová, vlastně i ty úřady byly dost nové. Nenašli jsme nic.

Ne že bych se nesnažil, „Kde máte ten papír z pracáku, ať vám můžeme potvrdit, že vás neberem a máte zase chvilku pokoj,“ končila většina mých pokusů najít místo.

Tak jsem zkoušel inzeráty. Agent s teplou vodou, tak se dá shrnout většina nabízených míst, kde slibovali, že budu firmám a lidem nabízet osvědčený produkt, který se prodává sám.

„Jestli dete nabízet ňáký patoky a mastičky, tak se kliďte vocaď! Dal sem skoro tři tisíce za sračku proti vráskám, mama se maže jak blbá a furt má hubu, jak starou harmoniku!“ řval na mě z balkonu telefonicky domluvený klient. A měl pravdu, to stvoření stálo vedle něj a bylo jasné, že veškerá snaha je marná. To bylo spíš na brusku, než na krém. Ani jsem mu neřekl, že jdu s pojištěním.

Dnes další výběrové řízení, proč mám vždycky pocit, že piju poslední kávu před popravou. Odsouzenci dopřejí aspoň cigaretu, já mám i to kouření zakázané. Snad stihnu ještě jedno tajné kafe z automatu a super tajný doutníček. Kouřívám ho za stánkem s občerstvením, pokuřují tam se mnou kluci a holky z blízkého gymnázia. Oni ještě nesmí, já už nesmím.

Řízení auta mně uklidňuje, vždycky to tak bylo. Když mě něco rozčílilo, řízení to spravilo. Jedu si předepsanou rychlostí, jak mi velí stavovská čest a předjíždí mně mistři volantu, kteří vědí o řízení kulové. Trochu se koukám po ženských, dobrý řidič má vidět všechno.

Při kraji stojí auťák, takového bavoráčka bych si dal líbit. A u něj parádně oblečená ženská, takzvaný kus! Asi tak pětatřicítka, nevím, co bych raději, ale bavorák je bavorák. Dáma má problém, pravá přední guma je prázdná. Z výrazu krásky je poznat, že kouká, komu by přikázala to kolo vyměnit. Emancipovaný typ úspěšné manažerky. Zastavuji za jejím vozem a jdu k ní, rádoby krokem mladé šelmy. Výsledkem je něco jako oživlá socha, ale snažím se.

Zrovna se chystám zapříst rozhovor, ale předešla mě. „Konečně džentlmen, spravíte mně to, ano?“

„Já vám to pomohu spravit, uvidíte, že to zvládneme,“ a hned zapínám varovná světla, „to je to první, co musíte udělat, teď dáme za auťák trojúhelník, to se také musí.“

„Víte, já nemám čas na povídání, čeká na mě spousta lidí, dost spěchám, opravíte mně to?“

Znám ten typ, na údržbu v autoškole chodily některé dámy oblečené jako do kavárny a ignorovaly můj výklad, „To my přece nepotřebujeme, nám vždycky někdo zastaví,“ smály se.

„Poslyšte, spravíte mně to, nebo ne? Zaplatím vám to,“ přešla do pragmatické roviny.

„To byste mě urazila. Já vám budu říkat, vy budete dělat a za chviličku jedete,“ vysvětluji svůj záměr, s ní a jejím defektem.

„To nemyslíte vážně,“ ten hlas měl teplotu tekutého dusíku.

„Jsme v situaci rozvojových zemí, já jsem OSN a vy jste Afrika. Mohu vám donekonečna vozit jídlo, vy ho slupnete a Afrika bude zase čekat, kdo jí pomůže. Nebo vás můžu naučit pracovat a vyřešit problém trvale, co vy na to? Víte, kde máte rezervu a nářadí?“

Hned při prvním kontaktu s nářadím si láme nehet, „No jo, ty nehtíky dnes asi padnou všechny,“ hlaholím zvesela. „A šmouhy od šmíru na obličeji vám moc sluší,“ snažím se ji uklidnit.

První kolový šroub přináší potěšení pro mé oči. Málo si vykasala kostýmovou sukni, a jak zabírá nožkou o klíč na kola, utíká jí boční rozparek až k pasu. Nádherné opálené stehno!

U třetího šroubu si láme podpatek. „Kdepak botky na vysokém podpatku, ty nejsou dobré ani na řízení, natož na výměnu kola, že je to hned pohodlnější?“

Konečně je vše hotovo a zatím co sklízí nářadí, stručně jí opakuji správný postup, dobrý učitel řekne žákům všechno aspoň třikrát.

„Řekněte mně upřímně, nemáte teď dobrý pocit? Zvládla jste to úplně sama, vždyť je to vítězství ducha nad hmotou!“

Naše poslední výměna pohledů, kdyby šlo zrakem zabíjet a znásilňovat, byli bychom teď oba oběťmi trestného činu.

S pocitem dobře odvedené práce pokračuji vstříc osudu, zvaném pohovor.

Na chodbě je plno, skoro všichni mají otevřený laptop a mluví mně neznámou řečí. Ty jejich ekaunt plány, pédeefky, indexování a další potvorstva jdou mimo mně.

Konečně jsem na řadě, snad mi bude osud příznivý a vyhodí mně rychle a bez trapasu.

„Tak se trochu snažte, pane Nepomuku, chci vám pomoct,“ říká brýlatá osoba středních let, patrně ženského pohlaví, „jak povedete rozhovor s potenciálním klientem?“ mámí ze mě. Marně.

Vtom se otevírají dveře a všichni vstávají, jenom já padám, aspoň v duchu. Do místnosti vchází moje neznámá známá z příhody s defektem. Už zase perfektně upravená, a vědoma si svého postavení.

„Pokračujte, prosím, zdržela jsem se s píchlým kolem, musela jsem se vysprchovat a převléct,“ velí svým poddaným a zaujímá místo v čele stolu.

Já idiot, kdybych ji neškolil, ale makal, mohl jsem tady možná dostat místo vrátného! Pokud jsem dosud mluvil málo a blbě, přestávám mluvit úplně. Konečně zasáhla a dává mně ránu z milosti.

„Tak to by nám snad mohlo stačit,“ rozhlíží se po ostatních členech komise. Všichni horlivě přikyvují, já také.

„Je zcela evidentní, že pan Nepomuk, se pro zamýšlenou pozici reklamního poradce nehodí a nebyl by v ní pro naši firmu přínosem,“ pronesla nahlas, co všichni víme. Vstávám a snažím se co nejrychleji vyklidit bojiště.

„Ještě okamžik, prosím, mám pro vás návrh, pane Nepomuku. Uzavřeme s vámi pracovní smlouvu. Pár měsíců budete v terénu s našimi nejlepšími poradci. Nastudujete styl jejich práce a vytvoříte srozumitelnou příručku a přípravy pro školení našich nových poradců. Mezi tím budete navštěvovat firemní kurzy na počítač a angličtinu. Nabízím vám místo trenéra v našem školicím středisku.“

A zase sedím na zadku, blbě se mi dýchá, potím se a zase mlčím.

Ostatní jsou tiše, ale jejich otázky visí ve vzduchu.

„Vím, že pan Nepomuk je skvělý kantor, ten naučí i úplné… řekněme... kopyto.“

Pavel Faus, Strážek

Housličky tlusté Ann (Příběh z Austrálie)

Fred se na mne podíval svým jediným okem a pak se zase sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice. Nedůvěřoval mi, že jej včas upozorním na přijíždějící náklaďáky. Ty se kvůli takový prkotině jako já nezastaví, tvrdil. Sám kdysi jezdíval na trase Perth - Canberra.

Pot se mu řinul z tváře na prsa. Jako rodilý Australan nechal mušky sedat si a šimrat jej po celém těle. Nekoušou, tak co, vysvětloval mi. Vypomáhal si od nich jen věčně dýmající cigaretou v koutku úst.

Kolem se prohnal náklaďák. Řidič se na nás ze své výšky usmál, dokonce naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se jej snažil napodobit. Fred přistoupil ke mně na okraj a zapálil si novou cigaretu.

„Stejně si myslím, že by tu Chamberleinovou měli pověsit,“ pokračoval v diskuzi přerušené před půlhodinou.

Věděl, že mě rozzuřuje. Té ženské sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hráli s manželem tenis. „Rituální vražda?“ psaly noviny.

„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se ho.

„Jasně,“ odvětil, a nemínil se vracet k práci. Šéf byl v nedohlednu.

„A důkazy?“ zeptal jsem se snad už podesáté.

„Toto je můj osobní názor,” řekl na půl huby, ale tónem řečníka v parlamentu.

„Tohle není tvůj názor, spíš tvoje zasraná ignorance!“ procedil jsem mezi zuby.

Nechápavě na mne pohlédl a odšoural se ke svému „wackeru“. Přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé velké lítosti svým botám zručně vyhýbal.

Večer jsme nasedli do aut a jeli dobrých čtyřicet kilometrů k nejbližší hospodě. Říkalo se jí Post Tavern, a já se tam kdysi pokoušel koupit poštovní známku. Seděla tam pestrá směsice z úřadů, farem, fabrik a třeba z cest, jako já. Na malinkatém pódiu vyhrával kytarista, chlapík s bendžem, jiný s basou, a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie, směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. V jejich hraní bylo spíš nadšení než umění.

Venku bylo pořád ke čtyřiceti a všichni jsme po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli.

„Steve,“ zařval Fred na jednoho chlapíka, když uhasil první žízeň, „ten teřich ti zase povyrostl!“

Steve se zásadně nepřel s nikým, kdo neovládal řečtinu. Jmenoval se vlastně Stavros a dojídal prý ve své samoobsluze veškeré zboží, jež prošlo záruční lhůtou. Pouze nadmul tváře a do džbánu zanadával velice neklasickou řečtinou. 

Fred měl spadeno na tlusťochy. Sám byl vyžle.

„Tobě už leze prdel opěradlem ven!“ informoval dalšího. Ale když se oslovený ohlédl, tak Fred dělal, že to adresoval někomu jinému. Oslovený Polák měl silný nejen zadek.

„Neblbni, Frede, ještě dostaneš od někoho přes hubu,“ varoval jsem ho. Takhle přišel už o jedno oko. A tím o řidičák na tahače.

K našemu stolu si přisedla Stavrosova sestra. Byla tlustá stejně jako bratr, nohy jako válečky, tvář kulaťoučká a nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva. Věděl, že to nesmí, nebyla plnoletá, ale přece se pokusil. Ann, jak jí říkali, si usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred vyprskl: „Pít neumíš, že? Tam u vás ženský chlastat nesměj, co?“

Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svou lidovou. Hráli mizerně, většinou melodii a rytmus hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali a jak tančili. Doprovázel je smích a kletby.

Nakonec to někdo nevydržel a hodil po nich. Džbán trefil starce s houslemi. Lidé strnuli a dívali se, jak se houslista zastavil, jak se mu po holé hlavě rozlila krev, jak mu upadly ruce s nástrojem, jak se nakonec zvrátil a dopadl zády na podlahu z blahovičníkového dřeva.

>

Když jej odvezli, na podlaze zůstaly pohozené housle. Nikdo netancoval a nezpíval.

I Fred seděl tiše a hleděl do sklenice před sebou. Chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností, bez houslí se však nedalo hrát, ty držely melodii. Ale končit se prostě ještě nedalo. Bez ponocování by jim chyběla síla zítra vstát a vydat se tam, kam nechtěli ani psi.

Ann se podívala na Stavrose, a ten přikývl. Vstala a přistoupila k pódiu. Zvedla ze země housle, vložila si je pod bradu, malíčkem levé ruky přejela po strunách, jednu přitáhla, druhou povolila, pak se podívala na hudebníky, položila smyčec na struny a začala hrát. Pokračovala od místa, kde stařec přestal.

Zprvu nesměle, ale když na ni bratr povzbudivě zamrkal, zahrála naplno. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její nohy jako válečky! To nebyla ona a nástroj, to byl celek, který rozechvíval každou buňku jejího těla. Sál na chvíli utichl a naslouchal.

Stejně lehce jako své písně řecké hrála i italské a německé a polské a portugalské a srbské a makedonské, a lidi zpívali s houslemi, vstávali a tančili, už nejen ty své tanečky, ale všechno.

Nakonec zahrála pár australských. Ty znali všichni a vřava dosáhla zenitu. Když však po malé přestávce začala hrát Waltzing Matildu, nikdo nezatančil.

Obdivovaná a zavrhovaná, kritizovaná pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, ale zpívaná každým a všude - na politických shromážděních, v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, i doma u krbu. Lidé stáli, drsní chlapi se popotahovali za vousy, úředníci si utírali kapesníky obličej. Jiní hudebníci jen tiše doprovázeli, tak, jako by se báli překážet. A housle hřměly a smály se, plakaly a kvílely, burácely jako oheň buše, hladily jako vánek z moře.

Když dohrála, lidi tleskali tak, jako by tím měli zachránit něčí život.

Ann odložila housličky, povolila smyčec a kufříček zavřela. Pohladila jeho víko, tak samozřejmě, jak to asi dělávala i doma, a odešla ke svému stolu.

Vzala kabelku z opěradla židle a koutkem oka pohlédla na Freda. Hleděl na ni, ale z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. Usmála se na něj a otočila se k východu. Rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici a převrhla ji. „Sorry,“ řekla tiše, ale úsměv neztratila. Teplé pivo stékalo Fredovi na kalhoty.

Když Ann vyšla z hospody zvané Post Tavern, kde se nedalo koupit známky, utřel si Fred kalhoty do ubrusu a vyběhl za ní.

Epilog: 

Píseň Waltzing Matilda se stala neoficiální hymnou Austrálie. A dopomohla jí k tomu i Ann. 

Lindy Chamberleinová byla odsouzena na doživotí hlavně na základě skutečnosti, že u soudu neplakala. Po třech letech trampi našli v buši u napajedla pozůstatky jejího dítěte. Na nich a na zbytcích oděvu nebyly nalezeny žádné jiné stopy než ty, které pocházely od zubů psa dingo. Lindy byla guvernérem Severního teritoria omilostněna, ale ne zbavena viny.

Dle jejího osudu byl natočen film Křik ze tmy s Meryl Streepovou v hlavní roli.

Zdislav Wegner, Hürth (Německo)

Z paměti kůry

(Zvolené slovo: strom)

Nemá cenu, abych se vám tady představoval jako malý hubený proutek, který zasadil ještě menší a hubený chlapeček, který si ani nebyl schopný sám vyhrabat jamku, do které bych mohl zapustit kořeny a uchytit je, takže mu s tím musel přijít pomoct velký a tlustý tatínek, který pak toho malého chudáka zfackoval za to, že je budižkničemu, když nedokáže pořádně zasadit ani stromek. Nechce se mi vyprávět vám ani to, jak jsem první jaro opučel květy a urodil plody. Nechce se mi dokonce líčit ani to, kolik zamilovaných párů se s větším či menším úspěchem pokoušelo ve stínu mých košatých větví o defloraci (upřímně řečeno, podívaná tohohle typu vás baví vždycky jenom chvilku, brzo vás tohle voyerství omrzí a raději svou pozornost směřujete zase ke koťatům, co se drápou na vaše větve, nebo na slavíčky, který zpívají ve vaší koruně; oboje je pořád lepší, než se zaobírat štěňátky, co vám chodí akorát očůrávat kmen, než poslouchat „když já pořád nevím… ale tak teda jo… no, ale přece jenom… nepočkáme ještě chvilku?... tak teda dobře“.

Příběh, který jsem vám chtěl vyprávět, je o muži, který se přestěhoval do malého domku, který patřil k pozemku, na kterém jsem stál i já. V tom domě bydlel starý, nemocný otec jeho ženy. Nevím sice, proč se k nim nastěhoval, každopádně mi neušlo, že ihned celý pozemek důkladně oplotil, snad jakoby doufal (pochopitelně marně), že tak lépe zabrání zapovězenému harašení ve stínu svého sadu. Bylo na něm něco zvláštního a já dodnes nemůžu přijít na to, co to bylo. Upřímně řečeno, kdyby tenhle chlapík šel proti vám po ulici, nevšimnete si ho. Kdyby si vedle vás sedl v kupé, ani se k němu nepootočíte. Ale když vás omylem předběhne ve frontě na kopečkovou zmrzlinu, vynesete ho v zubech. Je to takovej fackovací panák se vším všudy. Někdy nechápu, kde se to v něm bere. Nerozumím mu. Ale znáte to, je to takovej ten typ, kterej, kdyby šel okolo vašeho plotu zloděj a jen tak z plezíru by se natáhl, aby mi z větví obral pár třešní, nebo třeba z otevřeného auta rádio, tenhle strejda by mu to snad ještě zabalil do pytlíku s mašlí.

Pak mu utekla žena s nějakým jazzovým trumpetistou. Už to je samo o sobě trochu kýč. Nechala ho v domě svých vlastních rodičů a nikdo nevěděl, proč. Jisté je, že už se nikdy nevrátila. A ten zvláštní tichý muž pak sedával v zahradě a opíral se o můj tlustý kmen. Rád bych věděl, co se mu v těch chvílích honilo hlavou. Konečně jsem se dočkal nějakého většího dramatu, než že si panicové neumí správně nasadit kondom. Představoval jsem si, co všechno může ten chlapík plánovat. Uvažuje třeba nad tím, že půjde do kůlny, pořádně nabrousí sekeru a vystopuje svoji nevěrnou ženu, aby ji důkladně ztrestal za všechno to ponížení a příkoří? Nebo půjde do té samé kůlny, ale místo po mačetě sáhne po provaze a jeho oči zabloudí bolestným pohledem ke stropním trámům? Protože nad čím jiným chlap přemýšlí, když mu uteče žena s jiným? Jenže se stále nic nedělo. On jenom dál pokorně sedával v zahradě. Přes den chodil pracovat do blízké vesnice, doma se pak staral o starého, nemocného tchána, ale po setmění si vždycky našel čas, aby se přišel posadit pod starou a neméně usouženou třešeň. Hlavu zvrátil hluboko dozadu, až se mu kůra zarývala do temene, zavřel oči a seděl. V poklidu a v tichosti.

Dlouho jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Až konečně jednoho dne promluvil nahlas. Šeptal, skoro jsem mu nerozuměl, ale i já poznal podle jeho zlomeného hlasu, že pláče:

„Budižkničemu, který nikdy nic nedokáže… Ale já se celý život tak moc snažil.“

Když ho ráno našli, byl už po smrti.

Inka Slavíková, Praha

Bytí

Vážené Češky a Češi,

dovolte, abych se vám představilo. Jmenuji se Bytí. Pokud si říkáte: „ Co je to za jméno!“, pak vězte, že podstatné, a podle mého názoru to nejpodstatnější. U mého zrodu stál samotný Stvořitel a svůj původ mám písemně doložen z toho nejspolehlivějšího pramene. Cituji: „Na začátku bylo Slovo…“ a já se právem domnívám, že ono slovo jsem bylo právě já. Lingvisté sice tvrdí, že jsem vzniklo z infinitivu býti, ale copak je možné, aby nějaký neurčitek mohl být mým otcem? Vždyť máme opačné i délky! Navíc je úplná nula. Opravovač pravopisu ve wordu ho tvrdošíjně opravuje jako chybu, což je důkaz, že zašel na úbytě.

Zkusím se vám vypodobnit, protože mě mnozí z vás neviděli, nebo si mě nevšimli. Neobjevuji se totiž příliš často na veřejnosti, jsem dost introvertní a nerado se producíruji. Kdybych se objevilo v bulváru, stydělo bych se tak, že bych se zase muselo schovat. Jsem docela krátké, ale řeklo bych, že tak akorát - dvě slabiky, to je ideální. Nikde nečním, ani nezapadám. Obsahuji samohlásku dvojče (pro milovníky angličtiny twin vowel), což je výhoda, neboť se různě píše, ale stejně vyslovuje. V mém zevnějšku to znamená, že jsem pěkně vyvážené a souměrné, ani příliš tvrdé, ani příliš měkké, tedy opět tak akorát. Začínám písmenem B, které je celkem vzato vizuálně příjemné a vyslovované je přímo k zulíbání. Když mě někdo oslovuje, našpulí rty, jako by mi chtěl dát hubičku (jak taky jinak, když je tahle hláska retnice a ještě k tomu obouretná, tzv. bilabiála). Můj výraz korunuje T, trochu tvrdší ražená dentála, ale u mě nabývá díky své sousedce pěkné měkké a vláčné podoby palatály. Dalo by se říct, že jsem slovo výrazně intelektuální a pisatel na mě musí myslet. Správně mě napíše jen inteligent, který je zběhlý v pravopise, žádný zběhlý školák či záškolák. Se svým vzezřením jsem maximálně spokojené a jen doufám, že se neobjeví zase nějací reformátoři pravopisu, kteří by chtěli vymýtit naše česká i a y (stejně jsou to ti, kteří jsou líní naučit se vyjmenovaná slova).

A nyní vám naznačím, jaké je mé poslání a co vlastně dělám. Musím přiznat, že nejsem příliš akční. Potrpím si na klid a pořádek, mám rádo rozvahu a nenávidím zbrklost. Mou silnou stránkou je vyrovnanost, zodpovědnost a důslednost. Mým jediným posláním je být. Jestli si myslíte, že je to lehká práce, tak jste na omylu. Někdy je to pěkná dřina! Vždyť od té doby, co existuji, jsem se nikdy nezastavilo. Pořád jen jsem a jsem a jsem, nikdy si nemohu odpočinout, vydechnout a prostě jen tak nebýt. Vlastně, co se divím, když jsem Bytí, není zbytí.

Jak už jsem naznačilo, všechnu práci musím odřít a lidé si na mě za celé své bytí často ani nevzpomenou, natož aby mě vyslovili. To moji přímí příbuzní přímo trhají rekordy ve frekvenčním slovníku. Např. můj nejbližší bratr Byt se skloňuje ve všech pádech i číslech v novinách, časopisech, magazínech, reklamách, billboardech, na internetu, v talk a reality show, i když se pomalu na jeho místo tlačí apartmán či rezidence. Holt my stará česká slova to nemáme v poslední době lehké, vždyť musíme bojovat o holé bytí. A což teprve Blahobyt! Ten se rozvaluje na předních pozicích a nemusí se bát konkurence. Jen v diktátech staromódních učitelů se snaží prosadit Dobré Bydlo, ale nemá šanci na úspěch.

Ale já, chudák Bytí, mě jen tak lehko neuslyšíte. To byste se museli zabývat filozofií a to teď vůbec není in. Kde jsou ty časy, kdy jsem se naparovalo na přednáškách z ontologie! To pan filozof Heidegger ze mne udělal celebritu, když řekl, že západní filozofie zapomněla na otázku Bytí, a opět mě učinil předmětem vědeckého zkoumání. Jen si přečtěte knihu Bytí a čas, kterou napsal v roce 1927. To je celé o mně! (Abych bylo přesné, je to také o čase, ale ten teď nikdo nemá, zatímco mě má každý, kdo žije. V tomhle souboji s časem jednoznačně vedu.) Jo, to byly časy, to jsem bylo hlavním leitmotivem celé fundamentální fenomenologie! No, uznejte, které slovo se může pochlubit tím, že o něm pojednává celá vědecká disciplína? Ale dneska? Darmo mluvit. Lidé si tu vědu pletou s onkologií.

A když jsme u toho pletení, představte si, že si mě taky pletou s mým měkkým homonymem. A to nejen žáčci ve škole, ale i novináři a lidé od pera. To absolutně nechápu! Vždyť já jsem mnohem úctyhodnější, důležitější a počestnější, i když ne právě početnější slovo.

Ale co, já si říkám, že mi vlastně o nic nejde. Na druhé straně to má svoje výhody. Lidé si mě příliš neberou do úst (výstižněji řečeno do huby), a tak aspoň nejsem otřepané. Jsem pěkně skromné, ale gruntovní slovo a žádný z těch nových vetřelců (ne že bych bylo xenofobní) si na mě nepřijde. No řekněte, copak nějaké being, das Sein, l´ essere či existence mi mohou konkurovat? Možná tak ještě existence, ale ta je často pochybná.

Zato moje existence je nepochybná a nezpochybnitelná. Já vím své. Vím, že nezahynu, že věčné jsem, i když mě lidé nevidí, neslyší, nevyslovují, pořád prolínám jejich bytím. A když pak dojde na lámání chleba a stanou tváří v tvář ohrožení svého bytí, to si pak každý vzpomene, že vlastně já, jejich Bytí jsem jejich poslední věcí na tomto světě. Ale to už je pak pozdě Bycha honit.

Tak, to jsem tedy já, Bytí. Těší mě, že jsem se vám mohlo představit a připomenout, že jsem na světě. Nezapomeňte, že jsem tady a mějte mě rádi.

S úctou

Vaše Bytí

Dana Zažímalová, Jihlava

POKORA

se pomalu stává historismem, tedy výrazem, jenž z používaného jazyka ustupuje a mizí spolu

předmětem, který označuje, něco jako věječka nebo řemdih, avšak s tím rozdílem, že v případě

pokory je to na pováženou, poněvadž není nic modernějšího, čím bychom ji ku svému

prospěchu nahradili, všechny ty rádoby novátorské nápady, jak přizpůsobit morálku

a etiku postmoderní společnosti bez absolutních měřítek jsou jen krátkozrakými

skoky nazpátek do egocentrismu, který je koneckonců společným

jmenovatelem všech hříchů, ale hlavně je to největší nepřítel

pokory, jejíž absence způsobí, že naše srdce

OKORÁ

a ztvrdne jako starý chleba, a to je zlé, není to jako pohroma

zvenčí, která dokáže vybudit, co je v člověku nejlepšího,

ani o tom neví, toto je katastrofa plíživě pomalá, je to

zkáza vnitřního obrůstání, jako když se cholesterol

usazuje na stěnách cév; ponechat tomu volný

průběh je v důsledcích stejně fatální, jsme

porostlí čím dál hrošejší kůží

a naše srdce čím dál tím víc

KORÁ

a okorává už i naše mysl a jsme stále tupější

a natvrdlejší a považujeme za normální to,

co generace našich rodičů považovala za

nemyslitelné, staré příběhy neznáme

a nebereme si z nich ponaučení,

a ani si neuvědomujeme,

že to, co potřebujeme

nejvíc, je něco nebo

někdo, kdo dokáže

zkamenělé slupky

našich srdcí zase

zkypřit, asi

jako když

ORÁ

zemědělec, ten úplně první byl Kain, nedlouho po něm staří Egypťané,

ale všem jim, jak se zdá, pokora chyběla stejně jako nám,

Egypťané stavěli své domy na východním břehu Nilu

(na západním jen hřbitovy), protože věřili, že bůh

slunce, povstávající na východě, přináší zrození

a život, kdežto na západě je jen podsvětí a zánik,

pročež když Mojžíš devátou ranou slunečního

boha zhasil, mohlo by se nám, kteří žijeme

ve 21. století, zdát, že proti týdnu bez vody

a žabám všude a štípancům a vředům

a mrtvému dobytku a úrodě zničené

jednou krupobitím a podruhé

kobylkami byly tři dny tmy

docela bezvýznamnou maličkostí,

jenže polyteistickým Egypťanům

bylo jasné, že je to neklamná

předzvěst poslední z ran

egyptských, že teprve

teď jde do tuhého:

Pokud totiž náš

dárce života

RA

nevychází, je už s námi doopravdy konec,

smrt sama přišla mezi nás

A

už je pozdě hledat ztracenou pokoru,

která by nás vrátila životu,

teď už nám

nezbude

nic.

Šimon Konečný, Domanín

Kolik je lidí, tolik je příběhů….

Jedinou mojí dovedností je, že dovedu nasávat zvuky jak mořská houba vodu. Ale tu, když zmáčknete, voda čůrkem zase vyteče. Já nic. Já jako bych bylo zkamenělé a příběhy, usazující se ve mně miliony let, zůstanou zaklety dál. Ale dnes jsem se rozhodlo udělat pokus.

Svět je plný příběhů. Lidé si je vyprávějí a Já jim někdy závidím. Moje neschopnost řeči je totiž neléčitelná.

Ale jsou i příběhy, sdělované neverbálně. Chtělo bych se s vámi o některé z nich podělit. Absolvovalo jsem mimo jiné i rychlokurz empatie, proč to tedy nezkusit.

Naučili mě, že týden má sedm dnů. Zde je sedm příběhů.

Dost na to, že jsem nevzdělané. Naučilo jsem se jediné písmeno. N. Šifru anonymů. Protože

i já jsem vlastně anonymní. Zmrzačené. Pokřivené jak obraz v zrcadle z Obludária.

Přišel. Ona před chvílí vstala z lavičky a začala popocházet sem a tam. Netrpělivé pokukování po hodinkách, lehká nervozita ve tváři. Sebevědomí na samém prahu měřitelnosti. Znovu si rukou pročísla své dlouhé vlasy. Jak relativní může být vnímání času! Cosi se stalo, cítí to na dálku, ale neví, jak je to vážné. Ani Mě zatím nevnímá, a přitom sedím tak blízko! Studený polibek z povinnosti, ale oči se již dívají jinam. V té chvíli vstávám

a tlačím se mezi ně. Připomínáme nepoživatelný sendvič. Je konec slov…

Věřili byste tomu, že mě docela často volají lidé od filmu? Pravda, není to dneska to, co bylo dříve. Kdysi jsem hrálo od první minuty až do konce. A jaký jsem mělo úspěch! To bylo Zlaté opojení, to byla Extáze! Dokonce se jeden film po mně i jmenuje. Nechalo jsem se trochu přemlouvat, ale každý si vlastně chce užít svých patnáct minut slávy… Pak se něco změnilo a Já jsem muselo vyklidit pole.

Že jste mě neviděli? Nemohu se hádat, ale zkuste si projít historii.

I dnes existuje pár šikovných chlapíků, kterým pomáhám ke slávě. K veliké slávě. Oni jsou Já a Já jsem Oni. Stačí úsporná gesta, kelímek barvy a Já. To je celé tajemství Jejich úspěchu. A Já si někdy namlouvám, že Mne nemilujete méně…

Víte, jakou barvu má sníh ve vysoké nadmořské výšce? Ti, co se vrátili, říkají, že září jak tisíc Sluncí. Někteří z těch, co se rozhodli zůstat, opsali celé spektrum. Jak ubývá kyslík, barvy ztrácejí jas a tmavnou. Někde na hraně tmavě fialové je pak slyšet zpět. To prý andělé volají vyvolené. A když je po všem, rozhodí z nebe pár hrstí čerstvého sněhu. Moje stopy v něm za chvíli zahladí vítr.

Řeknu vám, že některý den jsem utahané jako kotě. Ale nestěžuji si, víte… Pokaždé mi není do zpěvu. No, obrazně, nemusíte mě hned napomínat.

Jsme v polovině a já udělám malé zastavení. Slibovalo jsem na začátku sedm příběhů, ale bude jich jenom šest. Ten sedmý si dopište každý sám. V přestávce vám zatím dám malou hádanku. Ale pokud neuhádnete, slibuji na konci její rozluštění.

Všude kolem je kakofonie zvuků. Prý civilizační smog, jestli víte, o co jde. Jsem rádo samo se sebou, ale bohužel… Až příliš často musím do práce, protože lidem prostě dojde řeč. Někdy se zdržím jen krátce, jindy musím i přespat. A za to všechno mám jenom nevděk.

Tak to jsem Já. A můžeme pokračovat.

Na mořském dně v hloubce 5000 metrů je tma. Života je tu pomálu, jenom občas kolem proplave průhledná ryba s fosforeskujícíma očima. Tady se občas skrývám.

Nedávno se snesla do písku barevná krabička. Docela malá, ani trpaslík by se do ní nevešel, ale zvuky vydávala. Sice jen takové pípání, ale v té hloubce! Snad nevypadla nějakému osamělému mořeplavci? Muselo jsem se podívat. Ale tolik předmětů někdo naházel do vody! Na hladině lidé pořádali nějaký mořský závod. Zvláštní bylo, že nikdo neměl tu nejmodernější plaveckou kombinézu, ve které prý dokáže udělat světový rekord skoro každý. Tihle spíše svým oblečením připomínali diváky. Ale jaký blažený pocit jsem zažilo, tak dobře jsem se dlouho necítilo! Vydrželo jsem s nimi dlouhé hodiny. Pak se najednou objevila letadla.

Připluly lodě a dokonce i ponorka. Závod ukončili a všechny odvezli na pevninu. Asi na vyhlášení vítězů, nevím. Volaly mě už další povinnosti.

Stromy se míhají. Motá se mi z toho hlava. Musí jich před mýma očima proletět za vteřinu alespoň dvacet, protože já vidím zelený plot. Může mít motor zvýšený adrenalin? Asi ano, když ho mohu mít i já. Po divoké noci pospíchají domů, až příliš pospíchají. Neumím je spočítat, ale sotva jsem se k nim do auta vměstnalo. Rozednívá se a žlutý reflektor na obloze svítí pod nepříjemným úhlem. Ptáci zpívají i tóninu výš a kýčovitý obrázek má podivné odstíny barev. Cosi se hnulo ve stroji času a vesmír se posunul o několik vteřin. Zákony setrvačnosti bych nezměnilo, ale proč vůbec nebrzdí? Proč vůbec? Proč?

Kola se ještě točí, a já už mám plno práce. Musím je přikrýt svým pláštěm, aby nenastydli. Rána jsou ještě studená.

Minulý týden jsem navštívilo ordinaci jednoho doktora. Tedy lékaře, protože za ním chodí nemocní. Latina je prý mrtvý jazyk a tak mi vlastně není úplně vzdálená. Sem tam něčemu rozumím, přiznávám. Ordinace je někdy jako kostel. V rohu stojí skelet někoho, kdo odkázal po smrti své tělo vědě a v kostele je, obrazně řečeno, nepočítaně koster těch, kteří se ničemu ani upisovat nemuseli. Také tam chodívám a třeba to In nomine patris et filli et spiritus sancti, to je docela podobné doktorským řečem. A ve skříni má doktor navíc špiritus, no láhev.. Někdy se usmívá a tehdy Já jsem zalezlé v koutě za kartotékou. Občas se ale tváří vážně a říká lidem divná slova. Někdy si dokonce rozumějí i bez nich. Mluví jen očima. A na tu chvíli Já čekám. To Já jsem mezi nimi. Lidé říkají, že se jsem se rozhostilo.

Neboť Já jsem Mlčení.

Mlčení.“

Miroslav Rezek, Staré Splavy

Strom

Nacvičeným pohybem jsem se vyhoupla na první větev a pak už to šlo jako po žebříku. Větve se samy nabízely drobným prstům, byly čím dál tenčí a já šplhala až do samotné špičky. Koruna stromu se se mnou vlídně kymácela, vítr příjemně ochlazoval zpocené spánky pod protivně kudrnatou hřívou a sluníčko v zádech se odráželo od oken naší vily, které se odjakživa říkalo barák. Zakleslá ve větvích jsem se mu dívala do očí, malých okének do koupelny v patře. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem to dusno rodinného sídla krájené poslední dobou do omrzení divnými slovy jako emigrace, bezpečák nebo konfiskace. Věděla jsem, že kvůli těmhle slovům mamka pořád pláče nebo je děsně vzteklá. A že místo táty sem každou chvíli jezdí nějaký bezpečák, ani nepřijde dovnitř, máma s ním vždycky mluví jen v jeho autě. Taky se k nám do tátovy pracovny přistěhovala babička, která si myslí, že mi teď může všechno zakazovat, protože nám kupuje jídlo.

V okně se objevila mamka. Má krásné dlouhé vlasy, zlaté vlasy, vypadá jako princezna. Jenže poslední dobou jako ta šíleně smutná princezna z pohádky. Princezna zmizela a otevřeným oknem jsem zaslechla skřípání schodů. Neviděla mě, utěšovala jsem se v duchu, protože mi bylo jasné, že moji hádku s babičkou nenechá jen tak. Byla přísná. Vchodové dveře zasténaly a vzápětí se ozvalo tiché zaklapnutí. Držela jsem se tenkých větví jako záchranného kruhu. Přišla pomalu až pod dub, v náručí mourovaté kotě s rezatou tečkou na čele. Podívala se nahoru a zaclonila si oči proti slunci. „Co řekne babička, je stejně svatý, jako když to řeknu já, rozumíš?“ řekla unaveně, slova se jen neochotně prodírala skrz větvoví obalené pučícími listy stejně jako její pohled, a já shůry vidím její smutek jako na dlani, cítím její zraněnou duši, chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak.

„Tak jo,“ odpovídám krotce.

Hladí kotě, mlčí, ale já vím, že mi chce ještě něco říct. Pohupuji se na větvi a čekám. Třeba mi kvůli té hádce s babičkou něco zakáže. Nejspíš televizi. Aspoň dvakrát neuvidím Království divočiny. Podívám se nahoru, do nebe, a trest mi vůbec nepřipadá tak hrozný. Odsud vypadá malý, mírný. Takový lehounký trestíček. Usmívám se.

„Táta emigroval do západního Německa,“ řekne zničehonic. Tam dole.

Už zase to slovo.

„A proč tam normálně neodjel?“

„Kdyby odjel, tak se vrátí. Když tam emigroval, tak už je to napořád.“

Mlčím a lezu ještě o kousek výš. Jsem tak vysoko, že dosáhnu na nejvrchnější pupen. Natáhnu ruku a sáhnu si na něj. Mamka to nevidí. Vůbec nevnímá, jak se pode mnou tenký kmen nebezpečně ohýbá. Určitě dělám nebezpečnější věc, než je emigrace, pomyslím si.

„A co je to teda ta konfiskace?“

Máma hladí kotě a chvíli neodpovídá.

„Mami…“

„To slovo znamená, že se musíme odstěhovat,“ řekne skoro šeptem, ale mně připadá jako kdyby ta slovy vystřelila z děla. I větve se pod mýma rukama náhle zatřásly.

„Tak tu konfiskaci zrušíme,“ vyhrknu a popolezu ještě výš. Na poslední větvičku, která se pod mým chodidlem povážlivě ohýbá. Teď jsem vysoko, tady mě žádná konfiskace nedohoní. Kdo by taky za mnou lezl? Ani mamka ne. Větvičky by nás neunesly. Kdybych se odstěhovala, co by asi udělali s mým stromem? Třeba by ho pokáceli.

„To nejde.“ Sedla si do trávy pod dubem a drží se kotěte stejně jako já větví. Ramena se jí třesou, pláče. Jakmile mamka pláče, začne se mi chtít taky. Slézám ze stromu. Nejrychleji, jak dokážu. Každý úchop má místo a čas, každý dotek špičkou nohy na tvrdém, ale životem tepajícím dřevě je předem vyšlapaný, nemusím nad tím přemýšlet. Skočím do trávy vedle ní. V očích nebe, v rukách doteky větví, v hlavě pronikavé světlo poznání. Skvělý nápad.

„Mami, vylez si tam taky,“ přemlouvám ji.

Otře si oči.

„Co bych dělala na stromě?“

„Je kouzelnej. Až budeš úplně nahoře, tak se dotkni toho nejvrchnějšího lístku a uvidíš.“

„Myslíš?“ zeptá se opravdicky vážně. Mám radost, že mě bere vážně. Radím jí, kam má dát nohy. Leze pomalu, občas se u toho smějeme, zlaté vlasy se třpytí ve slunci stále výš a konečně je nahoře.

„Nedosáhnu tam,“ drží se pevně tenkých větviček a bojí se pustit.

„Dosáhneš, natáhni se pořádně, neboj se.“

Štíhlé prsty konečně zachytí vrchní lístek. Tiskne ho mezi prsty, až kousek zeleného zůstane mezi nimi. Mlčí s očima zapíchnutýma do šedomodrého baldachýnu. Mám strach. Dokáže z toho stromu vůbec slézt? Překvapí mě. Šplhá dolů hbitě, stejně dobře jako já. Najednou stojí zase vedle mě. Udýchaná, na čele se usadily kapičky potu.

„Nikam se stěhovat nebudeme. Půjčíme si a znovu si barák koupíme.“

Mám radost, objímáme se a křepčíme kolem starého dubu.

„A táta se vrátí.“

„To víš, že jo.“

„A tenhle dub nikdy nepokácíme,“ ujišťuji se v letu.

„Jasně, že ne.“

„Pokácíme bezpečáka,“ navrhnu.

„A rozřežeme na kousky a spálíme v kotli.“ Směje se.

„A kdyby ten kouř z něj smrděl, tak ten kouř nachytáme do lahví a budeme ho prodávat jako prostředek na hubení bezpečáků.“

„Estébáků,“ zajíkne se. Zase nějaké cizí slovo, pomyslím si, ale už mi ta slova nevadí. Ukázala jsem jí kouzlo. Pomohlo jí. Je zase veselá a všechno zařídí. Jako vždycky. Škoda, že babička už tam nahoru asi nevyleze.

Prsty objíždím letokruhy a v duchu slyším hudbu okamžiků, které se vyhladily do tvrdého těla dubu, okamžiků svázaných tenkými cestičkami, které se uzavřou, aby daly prostor novým.

V duchu se znovu dotýkám nebe a přitom se dívám dolů. Všechno je menší a ne tak důležité.

Lidi by měli vylézt zpátky na stromy. Alespoň občas. A neměli by se smát těm, o kterých říkají, že právě slezli ze stromů. Kdoví, co všechno z té výšky viděli.

Michaela Burdová, Stržanov

Rozdělení

Přes cestu leží padlý kmen, vidím ho až odsud. Jako by ho na mně někdo nachystal. Jakmile se objevil v mém zorném poli, nešlo si na tebe nevzpomenout. Určitě bys věděl, co mám na mysli. Zkrátka se mi hned vybavilo to tvoje obvyklé atletické vystoupení, za které ti rozhodně nikdy nebudu tleskat. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale docela se předvádíš. Vždycky, když přijdeme k nějakému padlému stromu, a že je to poměrně často, ať je ten kmen sebevýš nad úrovní cesty, ty se přes něj naprosto vždycky musíš elegantně přehoupnout. A nebyl bys to ty, kdybys přezíravým okem nesledoval, jak ho s nevzrušeným výrazem obejdu. To už je takový zvyk. Ty přeskakuješ, já obcházím. Je mi jasné, že to přičítáš lenosti, ale to jsi úplně vedle. Ne, není to lenost, já se jenom nechci hloupě předvádět. Neuznal bys to, protože by sis ani nepřipustil, že ty tvoje přeskoky jsou předvádění se. A vysvětlovat ti to nebudu, vůbec přece nemusíš vědět, co mě vede k vyhýbání se padlým stromům.

Ta moje samomluva je trochu legrační, ale člověk si nikdy neutřídí myšlenky tak dobře, jako když mluví sám k sobě. Mám teď jedinečnou příležitost, takže ten den, když už ho musím trávit o samotě, je třeba využít. Že mluvím s tebou? Jednoduše jsi první, kdo mě napadl jako imaginární posluchač. Na tom není nic divného, když spolu trávíme většinu času. Teď bys mohl argumentovat, že mlčením, ale copak to znamená, že si nemůžu představit, jak by to vypadalo, kdybys se mnou normálně mluvil? Nemá smysl to moc rozebírat, zkrátka mluvím k tobě.

Ten kmen... Víš, že si můžu vybrat? Buď klid a tradiční postup, nebo zkouška něčeho jiného, dobrodružnějšího. Směješ se, že se rozhlížím? Jenom nechci, aby mě někdo viděl. Hodlám se o to pokusit, překonat ho. Abys rozuměl, chystám se ten kmen přelézt. Ještě větší smích, co? Ne, já to myslím vážně. Jdu na to!

Juj, to bude oříšek! Je to horší, než se zdálo, nemůžu se tam pořádně vytáhnout. Kdyby mě někdo vysadil... A už jsme zase u těch důvodů, proč padlé stromy obcházím. Nechtělo by se mi, žádat tě o pomoc. Někoho jiného možná, ale tebe opravdu ne, protože vím, jak by ses tvářil. Stejně by nezůstalo jen u „tváření se“, neodpustil by sis totiž slovní doprovod: „Když to neumíš, tak to obejdi.“ Vlastně s tebou ale nemám na vybranou, protože sekneš drápem absolutně pokaždé.

Už jsem nahoře. Fuj, tady je smůly! Jak to děláš, že se nikdy nepřilepíš? Proč zrovna dneska musím natrefit na tak strašně zasmolenou kládu? Zase bys měl čemu se chechtat. Ne, ty se nechechtáš, jen se díváš a i ty tvoje pobavené pohledy umí žahnout jak chapadlo medúzy.

Nakonec je dobře, že nás dneska rozdělili. Víš, když už jsem od smůly, tak to ještě párkrát zkusím, což by mě před tebou ani nenapadlo.

Taky tě tolik překvapilo, že nás poslali každého jinam? Už od začátku chodíme spolu a naše výsledky byly vždycky nadprůměrné a nikdo na nás nenadává. Heslem moderních společností: „Jsme tým!“ Brr, ohavný slogan. Neuvěřitelně mi leze na nervy, pokud si mám před někým hrát na kamarádíčkování. Ale neboj se, to není tvůj případ. My už jsme si řekli spoustu nepříjemných věcí a rozhodně se k sobě nechováme nijak ukázkově. Přesto se tě nechystám za nikoho vyměnit.

Napotřetí to šlo už úžasně snadno! Zíráš, viď? Budu na tom muset ještě trochu zapracovat, ale myslím, že už brzy ti svůj nový tělocvičný výkon předvedu. Hrozně by mě zajímalo, co mi na to řekneš, jestli se zatváříš obdivně, nebo co uděláš. Umíš přece člověka jediným pohledem dokonale usadit, tak proč bys ho na druhou stranu neměl pro změnu umět zvednout do výšin blaženosti?

Ráno mě docela vyvedlo z míry, jak jsi protestoval proti tomu, aby nás poslali každého zvlášť. Připadalo mi to docela podivné, že ty, který jsi se vždycky tvářil, že ti spíš překážím, se najednou ohradíš stejně nemilosrdným způsobem, jako když se do mě navážíš, a smeteš je neúprosnou palbou slov. Viděl jsi, jak se zarazili? Já tedy taky... Ale musíš uznat, že kapitán neztratil glanc a ustál to dokonale. Ty ses jenom, poté, co ti promlouval do duše, měl zatvářit zkroušeně, abys mu udělal radost.

Jauvajs! Teda s tebou je to hrozný! Vidíš, co kvůli tobě dělám? Proč vlastně ještě pořád lezu přes ten kmen?! Do háje! Mám sedřenou celou ruku. Jestli zítra půjdeme zase spolu, budu ti to dost blbě vysvětlovat. Tutově si toho všimneš a buď to jen tak zhodnotíš pohledem, nebo proneseš komentář a nejhůř se začneš vyptávat. Hele, tu třetí možnost zkus vynechat. To víš, sice by to mohlo vyhlížet jako upřímný zájem, jenže u tebe se tomu nedá věřit. Au! Nemám to ani čím ošetřit. Jedině to můžu opláchnout a pokud možno se u toho pořádně zmáčet. Teď by se mi hodilo, kdybys tu byl a mohl mi asistovat. Každopádně ale jdu od toho kmene pryč. Radši.

Je to poněkud zvláštní, když jsi někde úplně jinde. Pamatuji se na cestu v době, kdy jsi byl nemocný. Zatímco jsi ležel, poslali se mnou tenkrát tu holku... Jak jen se jmenuje? Ta drobná blondýnka... No, to je jedno. Bylo to něco naprosto odlišného. A zajímavá změna. Kupříkladu vůbec nedošlo ke sporu, jako se nejen občas děje mezi námi dvěma. Dneska se ale nemůžu zbavit pocitu, že mi něco chybí. Dmeš se pýchou, protože máš jistotu, že myslím zrovna tebe? Nebo zase klíčí nějaké semínko ironie, že se prostě bez tebe neobejdu? Ale obejdu. Jenom jsem sólo a tudíž nemám třeba koho požádat o pomoc s tou odřeninou. My dva už jsme přece jen celkem sehraní. Víme, co od sebe můžeme navzájem čekat, prostě se známe.

Poslyš, a není to nebezpečné poslat nás každého zvlášť? Za všech okolností posílali dvojice, tak co je u všech všudy vedlo k tomu, že nás rozdělili? A zrovna nás! Víš, co jsi měl udělat? Nasadit svůj nejdrsnější výraz, předvést svaly a hlasem, který nesnese odpor, pronést, že nás nerozdělí ani smrt. Zůstali by koukat, jako kdybys jim ukazoval lochnesku. Jediná chyba na téhle pěkné myšlence spočívá v tom, že si nedokážu představit okolnosti, které by tě přiměly to udělat. Leda nějaký čistě osobní zájem. Nebo kdybys byl natolik líný, že bys prostě nechtěl jít sám? Jo, ale to bys stejně nehrál takové divadýlko. Nicméně kdybys to udělal, sklidil bys můj bezmezný obdiv, protože ti to vůbec není podobné. Poslyš, to je lukrativní nabídka, nechceš to někdy zkusit?

Ani smrt... Tomu se říká nadnesené prohlášení, to chce patos.

Nemohlo být primárním účelem té dnešní změny, abychom si od sebe navzájem odpočinuli? Ty sice možná odpočíváš, ale mně se pro dnešek nějak nechce tě vytěsnit z hlavy. Je to dost legrační, že tě tu mám alespoň v myšlenkách. Někdy je s tebou docela zábava a pak to stojí za to, jenže jakmile tě popadne ta tvoje divná nálada, skoro dostávám chuť tě přetrhnout. To je tím, že být normální je pro Váš majestát příliš prosté. Kdybys nebyl snob... Ale ne, zas tak zlé to není.

Rozhodně by to chtělo zjistit, proč nás poslali zvlášť. Jestli to totiž nezavání nějakou změnou systému. To by se mi moc nelíbilo. Ty o tom náhodou nic nevíš?

No, to se mi snad jen zdá...

„Nazdar! Ještě nemáš hotovo?“

Jako by vyrostl z pařezu! Skutečnost, nebo zjevení?

„Teda, kde se tu bereš? Nemáš být někde pár kilometrů dál?“

„Teoreticky ano, jenže je tam neprůchodná bažina, kterou naši chytrolíni na mapě nějakou záhadou přehlídli. Tak ti křížím cestu. Hele, co to máš s rukou?“

Grr, nevíš, že tuhle otázku ne?!

„Pracovní zranění z přelézání padlého stromu.“

A hlavně se tvářit nevzrušeně.

„Ha? Ty???“

„A je tu snad ještě někdo? Hele, víš, že to bez tebe bylo docela fajn?“

Škoda, že musíme být každý jinde, abychom si uvědomili, že se vlastně máme rádi.

Kateřina Korábková, Čáslav