Až na dno

Jenže to vůbec nebylo jednoduché. Jakkoli ji odpuzoval vzezřením, zároveň ji k němu něco přitahovalo. Dokonce se nad tím včera večer dlouze zamyslela, aby zjistila, že jsou to jeho oči, co ji na něm znepokojuje. V pravém, trochu přihmouřeném oku četla něhu, klid a smířenost s osudem a ve druhém těžko skrývané známky zoufalství, paniky a nespokojenosti se svojí současnou situací. A obě oči dohromady se dívaly zkoumavě, ale zároveň i s pochopením, jako by chtěly říci, že on ví a zná všechny taje lidské duše, přestože je okolí před ním schovává…

„A to je nějak na závadu, že není veselá? Všechny knihy přece nemůžou být humorné…?“

„Ne, to opravdu nemůžou a ani nejsou. Ale já myslel, že toho smutku je kolem nás dost a že chcete číst něco zábavného…“

To je pravda, pomyslela si a mimoděk pohlédla dolů, na jeho nohy. Kdyby si alespoň otřel to suché bláto z bot a otrhal přečnívající kousky novin, které mu z nich koukají, vypadá to takhle hrozně…

„Máte nějaké přání…?“ ke stolu přistoupil číšník a pohlédl na Vandu.

„Jistě. Jako obvykle, velké espreso se sodou…“ na okamžik zaváhala, „a tady pro pána jednoho turka…“

Číšník se podíval na muže vedle sebe a zdvihl levé obočí.

„Prosím…?“ řekl nevěřícně.

Od vedlejšího stolu se k nim otočil starší manželský pár a zvědavě na ně zíral. Lidi, pomyslela si Vanda, i tady se najdou….Udivené tváře, dychtivé obličeje s touhou po senzaci, nic jiného neumí, než jen koukat a sledovat, co se kde děje…

„Slyšel jste dobře…“ řekla trochu podrážděně, „pána zvu na kávu…“

„Prosím…,“ řekl číšník, tentokrát ale zcela jiným tónem, takřka rezignovaně a zmizel mezi stoly.

„Posaďte se…“ ukázala na protější židli. Přece jenom se trochu obávala mít ho příliš blízko vedle sebe.

„Nevím, jestli vůbec můžu… Jak vám to oplatím?“ sedl si a rozhlédl se okolo. „Tenhle pocit už vůbec neznám, naposledy jsem jako člověk byl v kavárně asi před třemi lety…To jsem ještě dělal ředitele a nosil šaty s kravatou…“

„Ředitele…? Vy jste byl ředitelem?“ snažila se nevnímat zatuchlý a zároveň těžko definovatelný pach ze špinavého oblečení, které měl na sobě. „Co se stalo?“ zeptala se a pohlédla na ohnutý límeček jeho kostkované košile.

„Znáte to…Jak to obvykle bývá…“

„Právě že neznám, proto se ptám…Ale jestli o tom nechcete mluvit, nemusíte…“ koutkem oka zaregistrovala, že žena u vedlejšího stolku vstala a přesedla si na opačnou stranu.

„Ne,ne, dneska už mi to nevadí, to nejhorší jsem snad překonal…V podstatě klasická banální situace, kterých je okolo nás spousta. Měl jsem firmu, která přestala vydělávat. Tak jsem si vzal úvěr, abych ji udržel, a nemusel propouštět lidi, ale po čase to bylo ještě horší. Tak jsem si vzal druhý, abych zaplatil ten první a už jsem v tom jel…Další půjčky, další úroky a dluhy…“

„Dovolíte…,pane?“ řekl číšník, aniž se snažil skrýt ironický podtón v posledním slově, „vaše káva, prosím…“

Muž sundal složené ruce ze stolu, napřímil se a pak ho sledoval, jak před ně staví šálky na podšálcích a prkenným krokem se vzdaluje.

„A co bylo dál?“ zeptala se Vanda.

„No pak už se stalo jenom to, co se dalo čekat. Často jsem měl dojem, že se proti mně najednou všichni spikli a pořádají na mě hon, jako na divoký zvíře. Věřitelé, banky, sociálka a finančák a nakonec i soud…A jako poslední to završil exekutor, který mi sebral všechno, co mělo nějakou cenu a manželka, když vyměnila vložku v zámku a já od té chvíle neměl kde bydlet…“

Poslouchala jeho zpověď a nevěděla, co na to má říci. Zamyšleně míchala lžičkou v šálku a ačkoliv pila kávu vždycky hořkou, přesto si do ní nasypala sáček cukru. Sklouzla očima na knížku, ležící před ní na stole, z níž si před chvílí přečetla náhodnou větu. Prý to není nic veselého, no budiž, proč ne…Pohlédla na titul. ŠTVANICE - ten název ji opravdu zaujal. Obrátila knihu a letmo přelétla pár vět z anotace na zadní straně:

…Zdánlivě všední život úspěšného podnikatele se pozvolna mění v existenční drama, když je donucen svést beznadějný boj s nemilosrdnou konkurencí ve svém oboru. Smysl pro zodpovědnost ho ale ještě víc svazuje, čímž klesá až na samé dno, s pocitem marnosti a vlastního selhání…

To bude asi zajímavá kniha, pomyslela si Vanda, i když takových případů jsou kolem nás stovky. Do nosu ji zase uhodil pach propocených šatů, zvedla oči a opět začala vnímat slova muže, sedícího proti ní…

„…práci ve svým věku neseženu…, kdo by mě taky v tomhle stavu někam vzal, že jo…A tak žiju v plechovém kiosku na konci města, na kraji chatový osady, bez vody a bez elektriky. Majitel je můj známý z dřívějška, tak mi to zadarmo půjčil…Kdysi tam měl sekačku, motyky a krumpáč a teď tam má mě…Takhle jsem dopadl…“

„To je mi vás opravdu líto…“ řekla Vanda a chvíli přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Jenže tady je asi každá malá pomoc téměř zbytečná a nic neřeší… Domů si ho vzít nemůžu a dát mu nějaké peníze…? To by bylo něco jako almužna a sama na rozdávání taky nemám. Jenže na druhou stranu, určitě to není špatný člověk, je to škoda, že se ocitl v takové situaci…Pohlédla na jeho slepené vlasy, na skráních už silně prošedivělé a chvíli se v ní zmítal pocit soucitu s rozpačitým znechucením. Alespoň by se sebou měl něco provést, někde se trochu umýt, vyprat ten umolousaný svetr a košili, otřít boty, nebo se vykoupat. Bože, přece mu tyhle věci nebudu dělat sama, i když by člověk nad ním skoro brečel… Nebo bych mu snad měla půjčit na lázně..?

„Já vám tady vykládám svoje problémy, který vás určitě nezajímají,“ řekl muž a povstal. „Děkuju vám za kafe, snad vám to budu moct někdy vrátit. Ale teď už radši půjdu…“ sáhl ještě pro šálek se zbytkem kávy a dopil poslední doušek. Na horním rtu mu zůstalo několik černých zrníček lógru.

„Počkejte moment, musím taky jít,“ řekla a mávla rukou na číšníka, který se na ně od baru zamračeně díval.

Sešli dolů do knihkupectví a Vanda se k němu otočila.

„Ještě vrátím ty knihy do regálu…“

„Tak se mějte hezky a díky i za to, že jste mě chvíli poslouchala…“ odpověděl a než stačila něco říci, udělal pár rychlých kroků a zavřel za sebou vchodové dveře.

Zaraženě vracela knihy na místo, odkud je předtím vzala, když koutkem oka postřehla, že k ní přistoupila prodavačka.

„Víte, kdo napsal tu knížku, kterou právě držíte v ruce?“

„Myslíte tu Štvanici…?“

„Ano.“

Vanda pohlédla na jméno autora. Jaroslav Matějovský - nic jí to neříkalo a nikdy o něm ani neslyšela, i když tedy pravda, moc poslední léta nečetla…

„Ne, to jméno neznám…Kdo to vůbec je?“

„To je přece ten pán, co od vás právě odešel. Je to jeho prvotina a prý ji vydal za poslední peníze, těsně předtím, než takhle skončil…Docela dost se v minulém roce prodávala…“ odpověděla prodavačka a zamyšleně pohlédla přes sklo výlohy na ulici. „Jo, život si s námi někdy krutě pohrává…“

Lubomír Mikisek, Plzeň

Pronásledování

„Pohled na mne není asi také moc veselý, ale já i ta kniha máme mnoho společného,“ pokračoval.

Už včera, kdy spolu prohodili těch pár vět, si Vanda všimla, že mluví velmi spisovnou češtinou, kterou ještě umocňuje jeho hluboký hlas. Už včera se v mysli podivovala, že ten hlas a vzezření bezdomovce nejdou vůbec dohromady, ale stejně tak si pomyslela už před rokem, kdy jej spatřila v knihkupectví poprvé, proč jej zdejší zaměstnanci trpí.

„Prosím, posaďte se,“ řekla.

„Když dovolíte,“ odvětil, „raději bych vás požádal, aby jste mě následovala k místu, kde obyčejně sedávám já.“

Vanda se asi zatvářila trochu podivně, ale on vzápětí dodal: “Zdejší majitel je dobrý člověk, a já mu jsem za mnohé vděčný, ale máme dohodu, kterou bych nerad porušil. Mohu zde přečíst všechny knihy, dokonce mám malé privilegium, kdy jako jeden z prvních čtu nové tituly, ale musím vždy sedět támhle v koutě u dveří do skladu.“

Kývla hlavou na znamení, že jeho slovům rozumí, vstala, vzala si své věci a následovala jej na druhý konec kavárny, kde úzkému prostoru za vitrínou vévodil malý stolek a dvě židle, jejichž vzhled se s ostatním interiérem místnosti hádal. Usedla vedle dveří do skladu a už si neříkala, že by se s tím člověkem neměla bavit. Po dlouhé době byla zvědavá, co bude následovat.

V koutě, kde proti sobě seděli, bylo trochu příšeří. Jen umělé světlo vitríny slabě osvětlovalo jeho tvář a Vanda se přistihla, že nedokáže odhadnout věk tohoto muže. Měl popraskané rty a hustý plnovous, ale neměl na čele žádné vrásky a nikde ani náznak šedin. I když se přívětivě usmíval, tak jeho oči byly smutné.

Stále držela knihu, ze které přečetla pouze jednu větu, sklouzla na ni pohledem a zeptala se: „Vy jste tu knihu četl?“

„Ano, četl,“ odpověděl a pokračoval, „četl a mnohokrát. Přečetl jsem, zde spousty knih.“

„Proč jste říkal, že je ta kniha smutná a že má s vámi hodně společného?“ Vanda byla stále zvědavější a přepadalo ji tušení, které si nedokázala vysvětlit. Chtěla vyslovit další otázku, ale on ji předběhl.

„Znám tady většinu knih a také znám většinu zdejších pravidelných hostů. Sice ne osobně, kdo by se také dal do řeči s otrapou, ale pozoruji je, dívám se jaké knihy čtou a znám jejich nálady i touhy. Omlouvám se, že jsem vás oslovil, ale já musel.“

Vanda si vždy myslela, že je to obyčejný bezdomovec, tedy člověk, který nedokáže řešit své problémy a postupně se dostává svou nemohoucností na samé dno. Mluvil klidně, bez emocí a ono hluboké zabarvení jeho řeči se příjemně neslo zastrčeným koutem kavárny.

„Pozorujete i mě?,“ zeptala se a přitom se rozhlédla do prostoru kavárny. Zjistila, že z místa, kde právě sedí, má přehled o celé místnosti.

„Ano pozoruji,“ zaskočil Vandu svou odpovědí, „a také vím, co se vám stalo.“

„Jak to můžete vědět? Vy… vy jste tam snad byl také?“

„Ano byl.“ Jeho oči při těch slovech ještě více posmutněly. „Viděl jsem celé to neštěstí a viděl jsem také vás, jak trpce snášíte okamžiky hrůzy a jak se vás silně dotýká reakce davu, jenž dychtí po senzaci. Pozoruji vás již dlouho a vím, že se nemůžete zbavit pocitu zmaru a nemohoucnosti nad tím vším.

Na chvíli se odmlčel, ale hned na to položil překvapené Vandě další otázku: „Do které kapitoly jste se začetla?“

Uvědomila si, že má knihu položenou na klíně a pravý ukazováček založený stále na straně sto dvacet osm. Otevřela ji a beze slov položila před něj.

Jen do ni nahlédl a pokračoval ve svém vyprávění: „Ta kapitola, se jmenuje Pronásledování. Píše se v ní o honu na zvíře, ale zvířetem je zde nazýván člověk a hon na něj je také jen přirovnáním snahy skupiny mocných zmanipulovat někoho, kdo chce žít klidným životem. Jenže on trochu z nevědomosti a tak trochu z naivity kříží a ničí těm mocným plány.“

Vanda stále nechápala souvislosti. Mluvila s mužem, kterým do této doby trochu opovrhovala, ale také si uvědomovala, že nikdo z knihkupectví o něm nic neví, ale on nich ví mnohé.

„Neodpověděl jste mi,“ řekla. „Co máte s tou knihou společného? Proč jste mě musel oslovit?“

Nadechl se a začal s monologem, na jehož konci měla Vanda oči zalité slzami.

„Ta kniha je můj život. Ta kniha jsem já. Ta kniha končí tak, že se její hlavní postava vzdá všeho, na čem mu záleželo jen proto, aby utekl před zlem, nenávistí a sobectvím. Myslel si, že přišel o vše, ale svým útěkem si za sebou zavřel dveře, kterými se mohl vrátit zpět a dokázat, že nad vlastním životem je pánem jen on sám. Volným pokračováním knihy je můj současný život, ale tento příběh už asi nikdo nenapíše. Ta kniha je smutná tak, jak je smutný můj osud. Vás jsem oslovit musel, protože vidím, jak se zde schováváte před světem. Prostory knihovny se pro vás staly oázou, do které utíkáte před pouští a svlažit se před žárem. Já také utíkal. Bál jsem se a nedokázal řešit svůj strach. A jednoho dne jsem si uvědomil, že mě ten strach porazil. Mou oázou se stala samota na periferii města. Tam jsem také zjistil, že se nemám kam vrátit. Jenže já se vlastně bál vrátit. Vás nečeká stejný osud jako mě. Nebudete bezdomovcem v pravém slova smyslu, ale pokud se budete stále jen schovávat, stane se z vás bezdomovec ve svém vlastním těle.“

Ještě nikdo nikdy neřekl Vandě nic podobného. Na jedné straně se jeho slovům vzpouzela a nalhávala si, jak šeredně se ten člověk plete, ale přitom moc dobře věděla, že má vlastně pravdu.

Už dávno věděla, že zdejší knihkupectví a jeho literární kavárna na ni působí jako jiný svět. Že její vědomí se snaží na tragédii nemyslet a její podvědomí ji našeptává, ať sem chodí častěji.

Jakoby znal její myšlenky, protože řekl: „Lidé tady nečtou jen příběhy, lidé zde ty příběhy také tajně žijí. Proto zde jsou jiní. Nejsou to oni sami. Tady sedí místo pragmaticky uvažujících bytostí jejich sny.“

Vanda měla najednou silný pocit, že musí jít pryč. Dostala nesnesitelné nutkání vstát a odejít. Tušila, že to musí udělat okamžitě.

„Promiňte, musím..“ chtěla pokračovat, ale přerušil ji: „ Já vím, to je v pořádku.“

V rychlosti popadla své věci, vstala, udělala první krok ..: „Jak se vlastně jmenujete?“

„František Valenta,“ odpověděl.

Cestu domů si moc nepamatovala. Chvílemi běžela, jen aby už byla ve svém bytě. V něm se svalila do křesla a pohled upřela na imaginární bod před sebou. Nic nevnímala, jen si stále přehrávala celý rozhovor z literární kavárny na neviditelném plátně ve své mysli.

Když se vrátila do přítomného stavu, pohlédla očima na konferenční stůl, na kterém ležela hromádka jejich věcí, jenž měla s sebou v knihkupectví.

„Do háje!“ vykřikla nahlas, „vždyť já zapomněla vrátit tu knihu!“

Vybavila si, jak si věci dávala v rychlosti pod paži, jak se na ni paní za pokladnou divně dívala, jakoby chtěla něco říct, ale Vanda vyběhla ze dveří a nereagovala na nic a nikoho.

Sáhla po knize, položila si ji na klín, přečetla název...

„To není možné..vždyť..vždyť to je...“

Nebyla schopna dalších slov. Na přebalu knihy, pod jejím názvem, stálo jméno autora. František Valenta.

Petr Burian, Opava

Časovaná bomba

„Taky si myslím, že ta kniha nebude moc optimistická,“ odvětí bez zájmu. „Ostatně já se ji ani nechystám číst celou. Pouze jsem hledala odpověď na jednu otázku.“ Otočí se a podívá se zarostlému muži do tváře.

„Odpověď na otázku?!“, zkrabatí bezdomovec nevěřícně čelo a lehce si promne levou dlaní šíji.

„No ano, slyšíte dobře. Vy neznáte tu pověru, že pokud se chcete dozvědět odpověď na cokoli, stačí bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která vám padne do oka?“

„Hm, tak vo tom jsem vážně eště neslyšel...cha, tak mě by třeba zajímalo, jestli si vůbec někdy budu moct dovolit dát si tady u toho stolku kafe nebo jestli sem holt odkázanej tady vždycky jenom tak stát jak stožár vysokýho napětí a shlížet z vysoka na lidi jako on na zajíce v poli...,“ utrousí se znatelnou ironií v hlase.

„No tak to můžeme hned zjistit!“, pookřeje Vanda a vzápětí mu podává jeden ze svazků, které má rozložené na kulatém proutěném stolku. Bezdomovec jen kroutí umaštěnou hlavou, ale zvědavost je silnější než rozum.

Ještě než se začte do prvních písmen, přeruší ho dámský sametový hlas linoucí se odněkud z rohu místnosti: „Vážení zákazníci, dovolte mi, abych vás upozornila na nabídku našeho knihkupectví. V prvním patře naleznete oddělení beletrie, ve kterém si můžete vybrat ze široké palety děl domácích i zahraničních autorů, dále vás zveme do sníženého přízemí, kde na vás čeká ...(nyní následuje výčet všech možných podlaží, nadlaží, sklepních prostor a půd a všeho, co se v těch prostorách dá nalézt, přečíst a samozřejmě zakoupit). Příjemný zážitek z nakupování vám přeje Valerie Zawadská“.

„Teda, tu ženskou jsem měl docela rád, ale od té doby, co ji slyším denně pětkrát, už bych fakt ten amplión nejradši sestřelil!“, nechá se muž ulice unést. Vzápětí se však opět zahledí do knihy a pomalu, ledabyle předčítá: „Někdy zklame lidský faktor, někdy technika....“ Odmlčí se. „To je ale krávovina,“ zahuhňá. (Na to, že chodí denně do knihkupectví, má jazyk přeci jen trošku zdrsnělý. Asi si ho, chudák, odřel o asfaltovanou postel...). Co jako má být tohle za poselství?“

Sotva domluví, ozve se opět hlas z ampliónu. Tentokrát je však hlas známé dabérky nahrazen strohým mužským barytonem: „Vážení zákazníci, z technických důvodů vás prosíme o ukončení vašich nákupů a urychlené opuštění budovy. Děkujeme za pochopení.“

„A jé, to zas ňákej chytrák zavolal, že je tady bomba,“ procedí otráveně, založí si ruce na prsou a přenese masu svého obrovského těla z jedné nohy na druhou. Poslední slabiky jeho řeči však již zanikají v davu, který se v následujícím okamžiku jako řízená střela řítí směrem k východu. „Hlavně zachovejte paniku,“ pomyslí si nahlas.

Během pár vteřin jsou na poschodí sami. I všechny židle kolem kulatých proutěných stolků jsou rázem prázdné. Zadívá se na ně a v další sekundě se mu na tváři rozprostře úsměv značící pravou, nefalšovanou, dětsky vřelou radost: „Téda, to snad není možný, taková hostina!“, vrhá se k nejbližšímu stolku. Zatímco slévá do jedné ze skleniček nedopité kapučíno a vídeňskou kávu a cpe se zbytky nakousaného medovníku, otočí se udiveně na Vandu sedící stále nad rozečtenou knihou: „A vy neutíkáte ven?“

„Ne!“, odvětí Vanda s ledovým klidem, „já totiž nesnáším davy. Mám z nich strach. Mimochodem, to je právě ten problém, na který jsem hledala a vlastně stále hledám odpověď v knihách. Zajímá mě, kdy už se konečně těch lidí přestanu bát...“

„Jooo, no jo, no jo vlastně, ta odpověď na otázku... Možná byste se nejdřív měla přestat bát sama sebe...A nebo si najít pořádnýho chlapa..,“ zahuhlá bezdomovec s plnou pusou, až se medovníkové drobky rozletí od jeho úst a přistanou Vandě mezi vlasovými cibulkami. „..mohu si přisednout?“, chápe se prázdné židle.

„Ale jo,“ odpoví Vanda odměřeně a dál si listuje v rozečtené knize. „A jak to že vy neutíkáte ven?“ zeptá se ho.

„Mně rychlý pohyb nedělá moc dobře... a navíc, přeci tu nenechám ty dobroty!“, praví bezdomovec v dobrém rozmaru a rozhlédne se kolem sebe. Jeho pohled se však střetne s pohledem dvou mužů v uniformě státní policie, kteří k nim přibíhají z horního patra.

„Tak copak, vy jste neslyšeli hlášení? Urychleně ven!“, praví přísně urostlejší z nich.

„No jo, to je porád spěchu...,“ zamumlá nabroušeně bezdomovec, „vždyť jsem si sotva sedl...“

„Á, pan Žežulík! Známá firma!“, osloví policista bezdomovce. „Tak vy půjdete rovnou se mnou. A víte proč, že ano? A nechci nic slyšet!“, nedá mu ani sebemenší prostor k obraně.

„A vy slečno utíkejte ven!“, kývne na Vandu.

„Když…, já mám strach. Jjjjá se bojím davu...,“ špitne Vanda.

„Tak ji Vladimíre doprovoď ,“ kývne policista na kolegu v uniformě. „A hoďte s sebou, tady už dávno nemáte co dělat!“

Mladý muž vezme Vandu kolem ramen: „Slečno, nebojte se, nemusíte mít strach, nebezpečí není reálné. To my jen dle nařízení musíme v rámci bezpečnosti všechny osoby evakuovat,“ uklidňuje ji.

Míří k východu. Vanda se najednou, navzdory celé situaci, cítí klidně a bezpečně. Snad poprvé od té události. Ano, snad poprvé za celý rok.

Vyjdou ven a Vanda se zhluboka nadechne. Čerstvý lednový vzduch jí prostoupí celým tělem.

„Už abychom toho bídáka, co sem pořád volá, lapili,“ vyslovuje své přání nahlas policista. „To víte,“ pokračuje ve svém monologu, „bude to těžký hon. Ten člověk, řekl bych skoro – to zvíře – nezanechává žádné stopy...“

Vanda zůstane jako zmrazená. Stojí na místě, kolem ní proudí davy lidí, ale nechávají jí klidnou. Najednou jí nepřipadají tak nepřátelští, tak krvežízniví jako dosud. Obtékají ji měkce jako potok plovoucí leknín. Je jí dobře. Poprvé za ty hrozné desítky dní se cítí svobodně, nespoutaně. Hlavou jí běží slova bezdomovce: „Možná byste se měla přestat bát sama sebe...A nebo si najít pořádnýho chlapa...“

Podívá se muži v uniformě do tváře. Má krásné hnědé oči.

Lucie Šímová, Praha 10

Polární záře

Jenže Vanda málokdy dělala to, co by měla. Už od dětství jí to také značně komplikovalo život. „Aspoň nesplývám s davem,“ odpovídala těm, kdo se jí snažili promlouvat do duše. Měla pravdu. Nesplývala. Kdo jiný by se bavil s tím zarostlým chlapíkem, co mýdlo vídává asi jen na ilustracích knih, kterými v tomhle knihkupectví listuje? Jo, smrděl jako obsah kontejneru na komunální odpad, ale oči měl laskavé a rozhovor s ním Vandu těšil.

„Vážně, to není moc veselá kniha,“ opakoval: „vy byste si měla vybrat ke čtení něco jiného.“ Přimhouřila oči: „Kterou byste mi tedy doporučil?“ Usmál se, přistoupil na její hru a vedl ji jako zkušený knihkupec až k zadnímu regálu v oddělení románů. Neomylně sáhl po jednom vázaném svazku a podal jí ho. „Polární záře“ stálo na titulní straně. Na zelené obálce se majestátně tyčily zasněžené hory a v popředí stála dvojice v objetí. Zvědavě otočila několik stránek: „Vypadám jako čtenářka červené knihovny?“ Vousatý muž se opřel bokem o sloupek: „Každá žena někdy čte takové romány. Pomáhají snít, na tom není přece nic špatného. Navíc tenhle příběh není žádná jednoduchá love story – je to psychologický román. Hlavní hrdinky uteče od hlučícího davu anglického velkoměsta do severního Norska,“ zkoumavě jí pohlédl do očí. „To je na mě tak znát, že se lidem vyhýbám?“ Bezdomovec – nyní v roli dušezpytce – jí svýma hodnýma očima nahlédl asi až na dno srdce: „Ano. Myslím, že jste zažila něco zlého a potřebujete být sama – sama mezi policemi s desetitisíci potištěných stránek.“

Měl pravdu, ten bezdomovec – Freud a Sokrates v jedné osobě. Způsob řeči jí neseděl k tomu ošuntělému vzhledu, ale koneckonců, proč by v nevzhledných hadrech nemohl vězet vzdělanec? Šaty dělají člověka – na první pohled. Vanda měla ovšem ve zvyku dívat se vždycky dvakrát.

„Dobře, já si ji tedy přečtu.“ Mrkla na cenu – 219 Kč. „No, to snad dohromady ještě dám,“ pomyslela si v duchu.

Do knihkupectví přišla znovu za tři dny. Zase ho spatřila bloumat mezi regály. Připadalo jí, že je něco jako maskot zdejšího obchodu – kdyby ta představa nebyla směšná. Maskoti přece bývají roztomilí plyšáci a ne člověk na okraji společnosti…

Kývla mu na pozdrav, přišel k ní a ptal se na knihu. „Přečetla jsem ji skoro jedním dechem. Tracy mi přišla dost blízká. Jen škoda, že na sebe nemohu vztáhnout i řešení jejího problému...“ „Jak to?“ „Asi jste to četl. Změna prostředí Tracy pomoc nepřinesla. Pak se stala zdravotní sestrou a hned na první směně ošetřovala oběti laviny. Ta scéna s malou holčičkou mě až dojala... A tehdy si Tracy uvědomila, že jí ostatní potřebují a když jim pomáhá a řeší jejich trable a úzkosti, tak se její vlastní zmenšují. Zkrátka našla pevnou půdu pod nohama... Hezký, jenže já bych zdravotní sestrou být nemohla – nesnáším pohled na krev, vždycky omdlím...“ Bezdomovec na ní chvíli koukal, jako by ještě na něco čekal, ale Vanda už nepokračovala.

Dny míjely – pro Vandu vcelku v zažitých kolejích. Byla buď doma, kde překládala pro jednu firmu obchodní dopisy z francouzštiny a v přestávkách koukala do zdi, nebo se vydávala skrýt do anonymity velkého knihkupectví.

Ve středu však její stereotyp narušila nezvyklá věc – bezdomovec v obchodě nebyl. Nepotloukal se tam ani ve čtvrtek, a to bylo na pováženou – chodil sem přece každý den. Nevykázali ho třeba z obchodu? Vanda se odhodlala, že se na to někoho zeptá. Kousek od ní právě rovnala nové knížky do přihrádky sympatická blondýna. Vanda si pamatovala, že právě ona se – asi tak před půl rokem –„jejího“ bezdomovce zastala.

Nějakému zákazníkovi se tehdy ztratila z kapsy peněženka a on obvinil bezdomovce. Bez důkazů, ale o to hrubějším a nevybíravějším způsobem. Vanda se tenkrát pouze instinktivně schoulila do klubíčka na židli, a pak s obdivem přihlížela, jak tahle mladá žena zakročila ve prospěch osočeného. Ochranka potom odvedla nezvykle dobrou práci a za loket během chvíle dotáhli skutečného zloděje – distingovaného chlapíka ve značkových riflích a kožené bundě. „To bych tedy neřekl,“ zamumlal jen ten okradený muž a ani ho nenapadlo se omluvit.

Vzpomínky jí ovšem teď jen krátce prolétly hlavou – odkašlala si a pozdravila prodavačku. Ta zvedla hlavu od krabice s Bylinkovými pohádkami a usmála se na ní: „Ano?“ „Chtěla jsem se zeptat – jak sem chodí takový ten pán, bezdomovec, neobjevil se tu už dva dny – nevíte, co s ním je?“ „Také jsem si všimla. Opravdu nevím. Snad se mu nic nepřihodilo. Je to takový dobrý duch našeho obchodu. Představte si – už mnoha lidem tady vyřešil životní bolístky – knihou!“ Po chvilce dodala: „No, mně vlastně taky. Víte, že je to bývalý profesor českého jazyka?“ Vandu to ani moc nepřekvapilo: „A nevíte, kde bydlí? Tedy –“ opravila se hned – „kam chodil, když se tady zavřelo?“ Slečna se zamyslela: „Jednou mluvil o tom, že žije v sudu jako Diogénes – snad na dvoře velkého pivovaru, ale jestli doopravdy, to nevím.“ „Děkuji, zkusím se tam podívat,“ slyšela Vanda říkat sebe samu a docela jí to překvapilo. Proč jí na něm záleží? „To jste hodná! Tady je moje vizitka, pošlete mi, prosím, SMS, jestli jste ho našla v pořádku. Kdyby bylo potřeba nějak pomoci, dejte mi vědět taky.“ Vanda slíbila a s vizitkou v kapse se vydala na tramvaj.

Velký pivovar byl několik metrů od konečné stanice. Nebylo to příliš bezpečné místo. Pivovar byl zrušený a jeho prostory se využívaly jen jako příležitostné skladiště. Na venkovním prostranství obehnaném rozbitým dřevěným plotem se povalovala různorodá změť odpadků: množství prken, špinavých plátěných i igelitových pytlů a pytlíků, hromádky bedniček, pár zrezavělých lopat, kupa rozmáčených pilin, píchlé pneumatiky, navršená suť, shnilá jablka i klubko ostnatého drátu. Nad tím vším se tyčily tři veliké fortelné sudy položené na boku, kdysi dekorace pivovaru, nyní útočiště bezdomovců.

Vanda na chvíli zaváhala, ale pak prolezla dírou v plotu dovnitř. Vítr foukal studený, ale díky vysokým stromům tu bylo docela závětří a určitě tepleji než ve světě na druhé straně plotu. Přistoupila k první ze tří beček. Na nastlaných hadrech uvnitř někdo ležel a těžce sípal. V prvním okamžiku se lekla, že to je on. Nebyl. Objevil se za ní, v ruce nesl mokrý hadr. Nejprve ho přiložil na čelo nemocného psa, teprve pak se otočil na Vandu.

„Měla jsem strach, že se vám něco stalo.“ V očích mu potěšeně blýsklo: „To je od vás hezké.“ „Nepotřebujete nějak pomoct?“ Chtěl. Ne pro sebe, ale pro zatoulaného psíka.

Vanda zavolala svému známému veterináři, který sice hudral, ale přijel. Rozhodl, že je nezbytně nutné, aby se hafan dostal do tepla, dal mu pro začátek injekci s antibiotiky a došel do auta pro deku. „Jestli nejste proti, vzala bych si ho domů,“ obrátila se Vanda na bezdomovce. Rád souhlasil. Vanda tedy s veterinářem naložila zuboženého čtvernožce na zadní sedadlo auta a přivezla si ho domů.

Ustlala mu pelíšek v kuchyni. Pes nechtěl nic jíst, jen hltavě pil. V noci se budil s kňučením a oči se mu leskly. Vanda u něj seděla a hladila mu jeho zacuchanou srst. Nehnula se od něj celé tři dny. Pak se jeho stav viditelně zlepšil. Začal už opatrně ochutnávat z misky hnědé granule a veterinář se při další návštěvě tvářil spokojeně: „Bude žít,“ prohlásil konečně a Vandě spadl obrovský kámen ze srdce.

Čím déle s tím chundelatým tulákem byla, tím víc si uvědomovala, co se jí snažil bezdomovec říct Polární září. Není podstatné, jestli pomáháte ostatním jako zdravotní sestra, nebo nějak jinak. Hlavní je, že pomáháte. Po dlouhé době se díky psímu nalezenci cítila zase něco platná. Její život dostal rázem smysl – jako kdyby se napila z plné číše zázračného elixíru.

Doslov: Podle severských mýtů zářící oblouky polární záře představují na obloze most, přes který se přepravují bohové na Zem. A ti pak žijí mezi námi. Na první pohled vypadají jako normální lidé. Budete-li však všímaví, bezpečně je poznáte: zůstávají po nich oči plné vděčnosti a hezčí svět.

Linda Hroníková, Praha 4

Profesorka a Hvězdář

Sedávala pokaždé v rohu u malého stolku. Když chtěla a chtěla téměř vždy, kavárnu za sebou nevnímala. Jen výjimečně se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že přívětivé ovzduší přetrvává. Dnes ale muži, o kterém věděla, že mu říkají Hvězdář, ukázala na druhou židli.

Zaváhal. Jistě nebyl zvyklý, aby ho ke stolu zvala paní profesorka. Nejprve položil na ubrus hromádku knih a poté se váhavě usadil na krajíček židle. Vandu pobavilo, jak ostýchavě si počíná. Stále se rozhlížel po místnosti, jakoby se bál, že ho vyvedou za obtěžování.

„Dobrý den,“ zjevil se číšník, „pro dámu francouzský likér jako obvykle?“

„Ano,“ odpověděla a stále pozorovala bezdomovce, „a totéž pro pána.“

Číšník se narovnal z uctivého předklonu. „Jistě,“ odpověděl pochvíli a vyměnil si s Hvězdářem pohled. Ale tác se skleničkami přinesl hbitě.

„Jste velmi laskavá,“ poděkoval muž a naznačil přiťuknutí. Dívala se, jak pije a listovala mezitím jednou z knih.

„V každém z nás je celý vesmír,“ přečetla polohlasem.

„A v každým z nás jinej,“ pokýval muž hlavou a pohledem Vandu vyzval, aby se otočila. „Vidíte? Tamta slečna v modrým je černá díra. Souká do sebe příběh rychle a nemilosrdně. Nechce z něj nikdy čerpat, jen ho pozře a zničí. A mladík, co si nesundal čepku? Řítí se románem jako kometa. Nestálej a povrchní.“

„Vždycky hodnotíte lidi podle způsobu čtení?“

„Často. Znám většinu knih a rád se dívám, jak je prožívají ostatní. Někdy mě to obohatí.“

Vanda byla na rozpacích. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy mluvila s někým mimo domov a možná opravdu nebylo moudré pustit se do řeči právě s bezdomovcem, i když sečtělým.

„Čtu teď málo,“ přiznala a divila se, proč mu to říká.

„Ale s láskou,“ lehce zabubnoval zanedbanými prsty na obal knihy. „Ony to poznají a těší je to.“

Usmála se. Dlouho ji nic tak mile nepobavilo. Brala knížky za docela pěkné, ale rozhodně neživé předměty.

„Dokážou lásku vracet,“ přesvědčoval bezdomovec, „a pomáhat v těžkých chvílích, bojovat proti beznaději, probouzejí odvahu.“

Podivné. Taková slova od člověka, který sedí příliš blízko a snaží se jí pohlédnout do očí a snad i do duše!

„Nemám na beletrii moc času,“ odvrátila pohled, ale ovládla popud k útěku. „Hodně pracuji, překládám technickou literaturu a učím. Teď jsem byla nemocná, ale brzy se vrátím ke svým žákům.“

Hvězdář si zachmuřeně pohrával s prázdnou skleničkou. Přemýšlela, jestli mu má ještě objednat, ale zamítla to. Nejspíš se příliš neliší od ostatních obyvatel kotelen a sklepů a neutěšuje se pouze četbou. Takovým lidem stačí málo, aby je alkohol zničil.

„Vy se zatím nedokážete s knihama dost sžít,“ obvinil ji nečekaně.

„To ne, nejsem povrchní,“ ohradila se. „Samozřejmě o obsahu přemýšlím.“

„Vážně? A jak s těma lidma zacházíte?“

„Prosím?“ Vyváděl ji z míry. Měla by odejít, ale chtěla tomu člověku přijít na kloub. Ve třídách zvládala největší provokatéry, nemoc ji přece nemohla tak vykolejit.

„Zajímá mě, jestli dokážete lidem v příbězích odpouštět,“ upřesnil Hvězdář a opět jí pohlédl do očí. Zachvěla se a samovolně sevřela cíp ubrusu.

„Bude si madam ještě něco přát?“ připlul číšník jako anděl strážný.

„Ne, děkuji,“ odpověděla rychle a nervózně ubrus uhladila. Postál jí za zády o něco déle, než je zvykem, ale když se kradmo ohlédla, zase obcházel ostatní hosty.

„Bojí se o vás,“ podotkl bezdomovec a maličko se usmál.

„Myslím, že se odněkud známe,“ zamyslela se. „Ale abyste neřekl, že uhýbám. Ano, dokážu odpouštět lidem z příběhů. To se má.“

„A sobě?“

Prudce vstala, až odsunutá židle pronikavě zavrzala. Chtěla na něj křičet. Nedokázala dost rychle uspořádat slova, ale mělo to být o drzosti, vyzvídání, nevděku a spoustě vzteku a beznaděje.

Muž to věděl. Schoulil se a čekal.

Několikrát se zhluboka nadechla a zvadle usedla.

„Nebudu se zlobit, když na mě zařvete, paní Vando,“ řekl polohlasem.

„Nikdy nekřičím,“ odpověděla stejně tiše. „Proto se mi tady líbí. Cítíte ten klid? Všude kolem spí ty vaše knihy. Neprobudí se, dokud je člověk nevezme do ruky.“

„U knih je to báječná vlastnost,“ souhlasil. „ale pro lidi může být zhoubná. Kdysi jsem taky chtěl všechno zaspat a uhnout celýmu světu. Přestal mě pronásledovat, už mu za to nestojím.“

Vandu začínala bolet hlava, bylo toho najednou příliš k přemýšlení. Potřebuje si vzít prášky, ale kde vlastně jsou?

„Paní Vando, i vy máte v sobě sílu vesmíru. Nestaňte se vyhořelým trpaslíkem jako já.“

„Mami?“ ozvalo se jí za zády. „Pojď, už je pozdě. Čekáme na tebe s večeří.“

Štíhlá dívka Vandě pomohla vstát a jako mechanickou loutku ji vedla kavárnou ke dveřím. „Vyřiď to, brácho,“ ukázala vysokému mladíkovi na číšníka, „počkáme venku.“

„Zase čaj?“ zeptal se mladík u baru.

„Ano. Dvakrát. Dnes se osmělila pozvat tamtoho týpka. Je neškodný, nebojte se. A hrál tu hru s námi. Pochutnal si na francouzském likéru,“ zasmál se číšník nevesele.

Mladík se také smutně usmál a vytáhl bankovku. „Tak mu jednou přineste opravdový koňak. Je první člověk, se kterým sama od toho neštěstí navázala kontakt.“

Jakmile odešel, natáhla se přes pult barmanka s dychtivým výrazem ve tváři. „Co to bylo? To se u nás teď schází bláznivky a houmlesáci?“

„Zmlkni,“ zamračil se číšník. „Tahle dáma kdysi skvěle učila mého syna na gymnáziu.

Před rokem a půl se ale venku na křižovatce stalo velké neštěstí. Paní profesorka se tehdy připletla do hromadné havárie, nějaké nedodržení předepsané vzdálenosti a tak, každý se tam něčím provinil, ale jí umírala mladá žena v náručí. Neunesla to a skončila v léčebně. Co je zpátky, začala sem chodit. Rodina pořád věří, že se jednou vrátí do normálního života.“

„A ty?“ zeptala se barmanka opatrně.

Pokrčil rameny a zadíval se na bezdomovce, který seděl stále na stejném místě a četl. Číšníkovi přišlo, že se každým okamžikem zhroutí vpřed, vpadne do knihy a navždy v ní zmizí. Vzal tác a donesl ho k jeho stolku.

„Prosím, likérek na účet syna paní Vandy. A tady káva. Ode mě. A doporučil byste mi nějakou knihu, pane inženýre?“

Dana Rusková, Osová Bítýška

Volání z loďky

Ale taky by jí neměl páchnout. Nenáviděla se za to, že jí páchne. Že je v tomhle jako ostatní. Jako to hloupý krvelačný stádo, co tenkrát .... Štítí se ho? Bojí? Nebo se bojí toho, že i ona by takhle - jako on - jednou mohla stát mezi regálama knížek? Bože, ten dar. Tenkrát. Ta lačnost krve. Polkla a snažila se nepřipouštět si ten smrad. Pomalu se otočila k bezdomovci a řekla: „Ani život není moc veselej, nehledám knížky s americkým heppyandem“ a poprvé se mu dokázala podívat do očí. Měl je černý jako právě uvařený kafe. A teplý. Teplý oči telete. Smrděl pořád. Ale už jí to nějak nevadilo. Nesnažil se k ní příblížit, ani se jí dotknout. Nechtěl cigaretu ani peníze. Stál mlčky, pevně. Proto neodešla. Z ničeho nic řekl: „Čeho se bojíte?“ Víc nic. A ona se nadechla a prudce vychrlila to, co jí už týdny bolelo a pronásledovalo a co neměla komu říct. „Bojím se, že umřu, zítra na mě třeba spadne cihla a já skončím jako ta paní na silnici a kolem mě jen banda čumilů, nic víc. A pak mě daj do pytle, zazipujou a opláchnou hadicí flek na silnilci a nezbyde nic, žádná stopa. Žádná stopa po mně, rozumíte? Ta paní ... Nemám ještě ani děti ani dodělanou školu, nic, nejsem nic, jsem obyčejná myš, kdyby aspoň pitomá malá knížka básniček po mně zůstala, taková ta do kapsy nebo nějaký zlobivý krásný haranti nebo sad granátovej jablek nebo parník na řece s mojím jménem napsaným na boku nebo...“ Sedla si na zem a hlavu schovala na kolena, chtěla bejt sama a aspoň 150 km od všeho. Utýct. Pryč.

Nesedl si vedle ní. Neudělal ani krok, aby se přiblížil. Neutěšoval ji, nechlácholil. Mlčel. Proto po chvíli zvedla hlavu a nestyděla se mu znovu podívat do očí. Teprve pak se na ni usmál. Usmála se taky. Řekl: „Zítra v tuhle dobu mě prosím nechte v této knížce na str. 33 básničku. Uděláte mi radost.“ Pak se otočil a odešel a Vanda chvilku ještě seděla, pak vstala, vrátila knížku do regálu a odešla také. Doma pohladila kocoura, pustila si muziku a horkou vodu do vany a rozkrojila jablko jak na vánoce, toužila vidět hvězdičku. Byla tam. Řekla si, že napíše básničku pro tu paní na silnici, aby aspoň stopa, stopa po ní zůstala. Nenašla nic na psaní, utrhla teda hajzlpapír a napsala to, co chtěla. Pak ho poctivě složila a dala do kapsy. Zítra. Strana 33.

V drzé držtičce doutník. Přesto dáma. Duše datla je danajský dar. Dáma umí dávat. Nebere. Děkuje. Oči dokořán. Dávný dotyk vran. Do nebe dojde po špičkách. S Bohem zahraje si dáma dámu a pak, když noc se blíží k ránu, ta dáma v teniskách obrátí se v letní prach.

Zítra, na straně 33, Vanda našla stejně pečlivě složený dopis. Pár řádek. Pár řádek, které si četla pořád dokola.

33 jsou Kristovy léta. Mně je také 33. Hodně smrdím, trochu piju, někdy ze sebe sám bliju. Vtipné, že. Nechci být dneska vtipný. Nebylo to vždycky tak, věřte mi. je to pro Vás asi směšná představa, ale já jsem filosof. Byl jsem. Nevěříte? Nemusíte, na tom nezáleží. Chci, abyste věřila sama sobě. Na tom záleží. Proto prosím zase zítra. Strana 33. A děkuju.

Trvalo to 33 dnů. Přesně. Strana 33. Kristovy léta. A ona. A on. Poslední básničku napsala jemu. První té paní na silnici.

Jmenuju se Jan. Těší mě, já nejsem Jana. Jsem jáma jmelím zasypaná. Jáma? Bezedná víra. Jaro. Jsem. Jane. A jmelí pro štěstí, pane.

Když ji, jak už tolikrát, vkládala opatrně do knížky, věděla, že od Jana tam už nenajde nic. Že už nepřijde. Že už ho nikdy neuvidí. Ale věděla také, že kdyby ho zítra potkala, už by jí nesmrděl. Už by se ho dotkla. Vyšla z knihkupectví, nechtělo se jí domů. Chodila městem a kouřila a šlapala do louží a dělala stopy. Jen tak, bylo jí dobře, za pár minut bude po nich, uschnou rychle, je vítr, no a co, už není bezejmenná myš. Setmělo se. Poprvé od té chvíle, co utekla od paní, která měla oči právě sražené srnky křížené s teletem, jako Jan, poprvé od té chvíle šla na to místo a nebála se. Věděla, že někde tam ji nechal Jan poslední vzkaz. rozloučení. Pohlazení. Šla si pro pohlazení, v puntíkatejch holinkách a po dlouhé době neměla strach. A pak je uviděla. Napříč přes tu silnici. Od obrubníku k obrubníku. Malé liščí stopy, pevně otištěné do asfaltu. Tyhle však přeběhnout stačily. Přesně na tom místě. Vanda se sklonila a opatrně se jedné dotkla. Byla nesmazatelná. Voněla nějakou barvou, výkřikem, Janem, krví, novinama v holinkách .... voněla po té paní, která kdysi, stejně jako ona, měla strach.

Olga Anna-Marie Lisová, Praha 8

Šestý smysl

Chodila sem už asi rok. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc. Ale proč? Nijak zvlášť moc přece nečetla. Navíc si nemohla dovolit tu nic kupovat.

To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Také tady se hemžilo spousta lidí, podobně jako na ulici, ale vypadali vlídněji. Vandě se zdáli hodnější. Možná tohle byl ten důvod. Od té doby, viděla na ulici tamto neštěstí, bála se lidí pořád víc.

Vanda šla podél dlouhého regálu a četla si tituly. Příběhy jedné noci, Příběhy proti smutku, Pán much. Nic jí to neříkalo. Vytáhla si dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, aby si jimi mohla v klidu listovat.

Tohle bylo nejspolehlivější místo na světě, kde přestala vidět obličeje. Jak se tlačili, jak se ptali: „Ještě dýchá?“ Jak lačnili po krvi, po senzaci. A jak se nemohla z toho chumlu dostat. Cítila na sobě tlak těl, jejich teplo, jejich pachy. Chtěla pryč, protože ta žena umírala, houkání záchranky už se blížilo a Vanda se na to nechtěla s nimi dívat. Pak už jen utíkala ulicí a v zádech je pořád cítila. Pohledy, co se jich nemůže zbavit nikde jinde než v obřím knihkupectví.

Otevřela na straně sto dvacet osm. Někde slyšela, že pokud člověk chce znát odpověď na cokoli, má bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která mu padne do oka.

Tohle nebude obyčejný hon, protože to zvíře nezanechává stopy, četla. Přemýšlela o tom sdělení, které náhoda nadělila.

„To není moc veselá kniha,“ ozvalo se jí za zády.

Nepřekvapilo, že nad ní stojí a že se ani neposadí. Neměl by na zaplacení. Dala se s ním do řeči teprve včera, ale zná ho dlouho. Teda zná – od vidění odtud. Je nepřehlédnutelný. Páchnoucí bezdomovec, který hltá v knihkupectví jednu knihu za druhou od rána do večera, aby se zahřál. Zadívala se na cáry novin, které mu vyčuhovaly z bot místo ponožek. Neměla by se s ním bavit.

„To jste tvrdil i včera,“ nedalo jí to nakonec, „a párkrát jsem se i zasmála.“

„Říkala jste, že se nesmějete.“

„A vy jste zase říkal, že se kvůli mně umyjete.“

Bezdomovec protočil oči jako orloje a chtěl si jít ven zapálit retko.

„Promiňte, to jsem asi přehnala. Nechcete…“ Vanda na moment zaváhala. Sundala si hnědý kabát a přehodila ho přes volnou židli. „Co kdybych vás pozvala na kafe?“

„Víte,“ řekla po chvíli, „nevypadáte jako běžnej bezdomovec.“

„To beru jako kompliment.“

„Tak jsem to nemyslela. Kdybyste tak nelidsky nepáchnul, klidně bych si vás dokázala představila jako normálního chlapa, co rád balí holky na citáty z knížek.“

„Přehnaná lichotka bolí víc než facka, slečno.“

„Prosím?“

„To napsal Chuck Palahniuk, jeden Američan.“

„Aha, toho neznám,“ řekla Vanda a začala se nervózně porozhlížet po servírce. „Dáte si turka nebo presso?“

„A není to úplně jedno?“

Vanda se poškrábla levou rukou na tváři a lehce se kousla do rtu. Za výlohou knihkupectví se promenádovali dělníci a obchodníci a doktoři a právníci a prostitutky a makléři a učitelky a kadeřnice. Všichni někam spěchali a ona tady seděla s páchnoucím bezdomovcem.

„Vy si myslíte, že jsem tak trochu blbá.“

Chlapík s provšiveným kabátem si přendal nohu přes nohu, strčil ruce do kapes u kalhot a pobaveně se na Vandu podíval.

„Myslím si o vás jen to, co chcete, abych si o vás myslel.“

„To máte zase z nějaký knížky?“

„Ne, tohle mám z vaší hlavy.“

Servírka přinesla jednoho turka a presso s mlékem. Na podšálku byla přiložená čokoládová oplatka. Vanda nejdřív slupla čokoládku, a než si nasypala cukr do kafe, zeptala se bezdomovce, jak to jako myslel.

Ten ale mlčel a podivně se díval na cukřenku.

„Jaká podle vás chci být?“ naléhala Vanda.

„To mi musíte říct vy, slečno. Klidně vás můžu brát jako růži hozenou do kostela. A nebo taky jako štětku, který to udělám do pusy a ještě mi za to poděkuje.“

Vanda vyprskla kafe.

„Ježišikriste! Fuj!“ Znechuceně si otírala ústa ubrouskem. „Vždyť v tom je místo cukru sůl!“

Zatímco se pokoušela zbavit nepříjemného pocitu v puse, řekla, že by mu za to asi i poděkovala.

„No, to bude proto, že jste slušně vychovaná.“

Pili kafe, povídali si o knížkách, citátech, spermatu a nevinnosti. Vanda se po dlouhé době cítila uvnitř uvolněná, srdce jí bilo v hrudníku bez emocí, a když si olízla špičkou jazyka rty, necítila už slanou příchuť. Zmizela. Vypařila se.

„Slečno, zavíráme,“ řekla Vandě servírka. „Beztak tu sedíte celý odpoledne sama.“

Vrchní u baru zatím počítala denní tržbu, při tom s někým telefonovala a rukou si pročesávala blonďaté vlasy. Venku se už setmělo a neonové reklamy osvětlovaly hlavní třídu. Turisti stáli fronty na párky v rohlíku a točené pivo, hlasitě se bavili a každou chvíli se někdo zasmál. Svět vypadal v noci šťastnější.

To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Vanda se vracela podél dlouhého regálu, a než vrátila obě knihy na svá místa, zašeptala jedné mezi stránky : „Tak zase zítra? Ale už se mi konečně umyjte.“ Zaklapla knížku a odešla posmutněle do tmy.

Marek Pros, Tábor

Úkryt

Celou tu dobu, co ho tu vídala, přemýšlela Vanda o tom, jaký pocit z něj má. Je to zvláštní. Od toho neštěstí, jehož byla náhodným svědkem, měla ze všech lidí strach. Panický, děsivý, všepohlcující strach. Na žádné jiné emoce v sobě neměla místo.

A najednou se objeví příšerná osoba, nahánějící strach už svou vizáží. A ona si svými pocity není jistá. Najednou si svým strachem není už vůbec jistá. Spíš jakoby ji přemáhala zvědavost snad i sympatie.

„Vemte si něco jiného, tahle kniha je příliš pochmurná. Zkuste třeba tohle.“ Podává Vandě knihu. Ještě než pro ni sáhne, prolétne jí hlavou myšlenka: Copak se vážně vůbec nebojím?

Vzala si knihu, zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. Je vážně hroznej, ale oči nemá zlý.

„Díky. O čem je?“ Zeptala se a hlavou kývla směrem ke knize ve své ruce. Začal vyprávět. Stále stál za jejími zády. Vanda poslouchala s hlavou otočenou v nepohodlné poloze. Přesto, že mluvil jen chvilku, začalo jí bolet za krkem.

„Nechcete si přisednout? Mohla bych Vám koupit třeba čaj.“ Uvědomila si, že by ho takovou nabídkou mohla urazit.

„Tady se smí sedět, jen pokud člověk něco konzumuje. Tak vás zvu, abyste mi to mohl dopovědět.“ Trochu se usmála a vzápětí vystřídal úsměv na její tváři výraz překvapení. Vážně jsem řekla tolik slov najednou? Cizímu člověku? Cizímu člověku s novinami místo ponožek? Já?

Už skoro rok, od toho strašného dne, nepromluvila s člověkem, kterého neznala, ani slovo. Mluvila vlastně vůbec hrozně málo. Jen s mámou, s Petrou a s doktorem Psychoušem. Jmenoval se Dr. Malina, ale Petra o něm mluvila soustavně jako o doktoru Psychoušovi, takže i Vanda o něm takhle přemýšlela. Dr. Malina byl jeden z nejlepších psychologů v kraji a přesto se mu za celý ten čas nepodařilo Vandu zbavit jejího strachu z lidí. Ba naopak. Její strach jakoby sílil.

Ale v prostředí tohohle velikého knihkupectví se jí líbilo. I přes tu spoustou lidí. Připomínalo jí mraveniště, kde mravenci nepřenášení klacíky, ale spousty knih v barevných lákavých obalech. Celé to tu bylo barevné, lesklé a lákavé. A mezi tou barevností a leskem, křídovým papírem, šumem hlasů a mírnou vůní knih se ona dá do řeči s neznámým, navíc na pohled odpudivým člověkem a dnes ho dokonce pozve na čaj.

„Tak jestli vám to nevadí, rád si čaj dám“. Přistoupila k nim dívka v zástěrce, Vanda skoro neslyšně objednala ještě jeden čaj. Dívka se zatvářila nesouhlasně, ale neřekla nic a čaj donesla.

Naštěstí bylo v kavárně v tuhle denní dobu jen málo lidí. Za hodinu, dvě tu bude hlava na hlavě. Ale to už bude Vanda dávno pryč.

„…a tak to udělali. Ale konec vám neprozradím, to si raděj přečtěte sama, pokud se rozhodnete si tuhle knihu koupit.“ Jeho poslední slova vytrhla Vandu z  myšlenek.

„Promiňte, asi jsem chvíli neposlouchala.“

„To nevadí. Ta kniha je prostě optimističtější než ta, co jste si vybrala vy. Zdá se mi pro vás lepší“ řekl.

Pak už jen seděli popíjeli čaj a nemluvili. Vanda cítila, že k tomu člověku cítí nějakou nedefinovatelnou příchylnost. A to i přes to, že k tomu není racionální důvod. I přes její sociální fobii. I přes to, čím si za poslední rok prošla.

Znovu se jí vybavilo to loňské prosincové dopoledne. Jak jde kolem jejich domu cestou k autobusové zastávce. Pod nohama vesele křupe čerstvě napadlý sníh, sluníčko mrká na svět svým typickým zimním bledě žlutým a nízkým světlem. Vanda nemyslí na nic jiného než právě na ten zvláštní zimní sluneční svit, vesele si vykračuje… a nejednou střih.

Houkání záchranky se blíží, Vanda už se na to nechce dívat spolu s davem lidí lačnícím po krvi, po senzaci. Vidí se, jak utíká ulicí a v zádech všechny ty lidi. Pořád cítí, jejich pohledy. Najednou se obraz v její hlavě změní a ona zase vidí ten sníh, ale už není bílý a veselý, je zalitý krví. Zase vidí tu ženu, která právě umírá, vidí to okno, které zeje mezi všemi těmi ostatními pevně zavřenými okny v plášti fasády domu číslo 7 jako velká černá díra.

Vzpomíná si jak jí zcela iracionálně v tu chvíli napadlo: Jak se to mohlo stát, vždyť sedmička je přeci šťastné číslo.

A zase ti lidé všude kolem, sbíhají se, tlačí se na ni, natahují krky, aby jim nic neuniklo. Tlak jejich těl, jejich teplo, pachy.

Znova cítí tu závrať a hlavou jí letí myšlenka: Jak s tím obrazem, se všemi těmi pocity budu dál žít?

Najednou cítí tlak na své paži. Ale to už není vzpomínka, je to reálné. Pomalu sílí šum okolních hlasů, obraz se vyjasňuje, z mlhy vystupují ostré barvy. Vanda si začíná uvědomovat, že sedí v kavárně u stolečku s tím podivným člověkem.

On se dotýká její paže a ona cítí tlak jeho prstů.

„Není vám dobře? Jste hrozně bledá. Vypadáte, že každou chvíli omdlíte a spadnete ze židle. Je vám něco?“ Starostlivý tón hlasu ji úplně probral z hlubokého zamyšlení.

„Promiňte. Promiňte prosím. Jen jsem si na něco velice nepříjemného vzpomněla“.

A z ničeho nic cítí, že právě tomuhle člověku o tom svém zážitku klidně může vyprávět. Nemohla to říct mámě ani své nejlepší kamarádce Petře, nemohla o tom mluvit ani s doktorem Psychoušem. Nemohla o tom mluvit vůbec.

A najednou se z ní slova sypou a sypou a ona mluví o svém strachu, o hrůze z příšerného zážitku, o fobii z tísnících se lidí, kterou to přineslo. Nepopisuje co se stalo a co viděla, jen konečně dokáže formulovat své pocity z toho všeho a tak je popisuje tomu neznámému člověku a on jen poslouchá, čaj stydne…

“Cítil jste se někdy tak, že jste si nedokázal představit jak přežijete jeden každý další den?“

A v tu chvíli si uvědomí absurditu své otázky. Uvědomí si, že člověk, který tu s ní sedí, je vlastně přesně v takové situaci, že neví, jak přežije každý další den. Že každý den je pro něj bojem. A že každý den přežije právě tak jako ona. Díky úkrytu v tomhle knihkupectví. Že jsou na tom vlastně úplně stejně. A že i ona je bezdomovcem. Její duše nemá klid a pokoj, nemá domov.

A Vanda najednou chtěla znát důvod, proč on hledá skrýš. Proč je právě tady.

Jako kdyby četl všechny její myšlenky začal vyprávět svůj příběh.

Býval knihovníkem ve velké moderní knihovně, miloval knihy a příběhy, měl rád lidi a společnost. Jeho žena tam pracovala také, v jiném oddělení. Sdíleli spolu lásku k literatuře, divadlu a umění vůbec. Žili bohatý společenský život.

Nemohli mít děti, ale i tak byl jejich život plný a šťastný. Šťastný do té chvíle než onemocněla.

Zákeřná nemoc vstoupila do jejich života a nic nebylo jako dřív. Bojovala dlouho a houževnatě, ale nemoc se nevzdávala. Naopak sílila a jeho ženě síly pomalu docházely. A najednou bylo jasné, že boj je marný.

Blížily se vánoce. On odešel ráno do práce a cestou na stanici autobusu šel po letošním prvním sněhu. Nebýt té těžké situace, býval by ho ten první jiskřivý a křupající sníh potěšil. Ten den se jeho žena rozhodla, že tenhle první sníh je to poslední co ona uvidí.

Od té doby už nedokázal normálně fungovat. Přestal chodit do práce, přestal se stýkat s přáteli, nechtěl už nikdy vidět to okno. Nechtěl už nikdy nic z toho co bylo.

A tak se ocitl na ulici. I on se rozhodl, stejně jako jeho žena před rokem.

„To se že chodím právě sem není jen kvůli teplu. Knížky mám prostě pořád rád. Toho jediného jsem se z minulosti nezbavil. No ale už bych měl jít, začíná tu být moc lidí. Děkuji za čaj.“

Zvedl se a bez dalšího odešel.

V tu chvíli to Vanda věděla.

Člověk musí dělat rozhodnutí a má na ně právo. I ona se musí rozhodnout co udělá se svým dalším životem. Vstala, svůj nedopitý čaj nechala spolu s  knihami na stolku a zamířila k východu.

Opřela se do moderních skleněných dveří s chromovanými madly a vyšla ven do prosincového dopoledne. Pod nohama vesele křupal čerstvě napadlý sníh, sluníčko mrkalo na svět typickým zimním bledě žlutým nízkým světlem a Vanda si byla jistá, že už se sem, do tohoto velkého knihkupectví nebude muset nikdy vrátit. Jedině snad, až bude potřebovat koupit nějakou knihu.

Ale určitě už nikdy nebude potřeba se tu schovávat.

Už nikdy.

Úkryt není nutný…

Michaela Němcová, Karlovy Vary

Místa v knížkách a místa u stolu

Její pohled sklouzl na jeho ruce. Štíhlé prsty a pěstěné dlaně svítily čistotou a kontrastovaly s jeho celkovou zchátralostí. Všiml si toho: „Ruce si pečlivě myji, je tu toaleta zdarma a pouštějí mě na ni.“ Chystala se říct něco omluvného, ale nenechal ji: „Tu jejich obavu chápu. Ale já bych knížkám neublížil.“ Pak se usmál a dodal: „Kromě toho by mne rychle odtud vyhodili. Takhle mě zatím snášejí. A já knížky potřebuji.“

Vzpomněla si na svůj oblíbený úryvek ze zpívané poezie Marka Grechuty, polského písničkáře: „...kdekoliv budeš, kdykoliv budeš, jsou místa v knížkách a místa u stolu, kaštan kvete a někdo za kliku bere...“ Tak nějak si to přeložila, když ji kdysi dávno uchvátil ten éterický dospělý chlapec, jehož desku si pak dokola pouštěla. Zvláště to „...jsou místa v knížkách a místa u stolu...“ ji i po těch letech bralo. I když moc nečetla, knížky měla ráda. Vzrušovaly ji až fyzicky, ráda se s nimi mazlila citlivými bříšky konečků prstíků, vnímala opojně i jejich rozličnou vůni. Zvláště pach nových čerstvých knížek v ní vyvolával až orgastickou rozkoš. A v několika svých oblíbených měla ta svá místa, která se jí vracela z harddisku v mozku. „Hm,“ pomyslela si, „vlastně ty kaštany zase zrovna kvetou. Ale za kliku nikdo nebere a místo pro mne u žádného stolu taky nevidím.“ Zašklebila se.

„Haló, jste tu?“ uslyšela hlas z reálného světa. Podívala se na něj zkoumavě. Nic moc. Ale přece jen... Oči nevypadaly tak vyhaslé, jak tomu u těchhle stínů velkoměsta bývá. Za posmutnělými rezignovanými zorničkami ještě chvílemi plápolaly plamínky. Jako u zápalky ve větru, napadlo ji. „Hele, já jsem poetická,“ rozveselil ji ten obraz. Proti své vůli se usmála a vrátila se k jeho první větě: „Ne, není veselá.“ A jako by se lekla své vstřícnosti, hned přitvrdila: „A co má být?“ „Já jen tak,“ omluvně začal couvat. Dívala se za ním a už si zase nadávala: „Ty náno důležitá, na co si to hraješ?“ Najednou jí zabylo všeho líto. Toho podivného chlapa, svého zpackaného života, dokonce i těch ksichtů tam na ulici.

Byla už tma, když Vanda zbytečně opatrně odemykala. „Nemusíš tak tiše, Terezka už stejně spí,“ ozvalo se z kuchyně, „kde ses zase poflakovala?“ „Ale, mami,“ vzmohla se na symbolický odpor. „Podívej se na sebe, jak vypadáš. S takovou si už žádného chlapa nenarazíš. Kdys byla naposled u holičky?“ neodpustila si matka. Vanda mlčky prošla do koupelny. Nechala na sebe téct proud vlažné vody a civěla do prázdna. Dlaněmi si roztírala mýdlo po celém těle, na některých místech je chvíli zamyšleně nechala. Pak si zuřivě čistila zuby a zírala do zrcadla. „No, ty vypadáš,“ dala nevědomky za pravdu matce. Vklouzla pod peřinu na starých manželských postelích a hleděla na svou klidně oddychující spící dcerušku. „Ještěže tě mám,“ zamumlala a opatrně ji pohladila.

Když zavřela oči, objevil se jí pod víčky. Pan Smutný z knihkupectví. „Co je to za blbost,“ zaháněla v sobě jakýsi zvláštní pocit. A pro jistotu se ještě šlehla častým sebeoslovením: „Ty krávo!“ Ale před usnutím se jí stejně ještě vnutila do podvědomí myšlenka. Že bych si přece jen zašla ke kadeřnici? Měla bych? Mohla bych...?

Byla už tma, když Václav zbytečně opatrně odemykal. „Jsi to ty, Venoušku?“ ozvalo se z ložnice. „Kdo jiný, maminko,“ odpověděl. Vešel k ní. Jako obvykle ještě nespala, lampička na nočním stolku u starých manželských postelí svítila, na peřině v kostnatých rukou ležela Karolina Světlá. „Ještěže tě mám,“ pohladil ji. Podívala se na něj nešťastně: „Kdy už se přestaneš trestat? Na co si to hraješ? Takové věci se stávají. Před rokem i dnes. I zítra.“ Na chvíli se odmlčela. „Měl by sis najít zase práci. A okoupej se konečně, smrdíš,“ zakončila maminka s povzdechem svůj marný tradiční monolog. „Hm,“ neodpověděl.

Ulehl na svůj gauč v kuchyni a zíral do stropu. Bál se zavřít oči, aby to zase neviděl. Ten dav. Jak se tlačili, jak lačnili po krvi, po senzaci. A tu ženu na dlažbě. A své ruce na volantu. Zaplašil rychlou vzpomínku na celý minulý život, který opustil. Jen ty knížky si neuměl odpustit. Rád se jich dotýkal, rád je hltal. Měl v nich svá místa, která ho vzrušovala a k nimž se vracel. Sám v mládí psával veršíky. Už na ně zapomněl. Teď si ale jednu vybavil. Byla krátká a vyšla dokonce v almanachu mladých autorů. „Dvě těla srostlá / jak chleba a sůl. / Ta láska prostá / jak židle a stůl.“ Hm.

Zavrtěl se, celé tělo ho svědilo, ani po roce si nezvykl. A teď ani necítil obvyklou masochistickou rozkoš z té bolesti. Konečně přivřel oči. Pod víčky se objevila paní Smutná z knihkupectví. A jakýsi zapomenutý pocit. Před usnutím se mu ještě vnutila do podvědomí myšlenka. Že bych se přece jen okoupal? A oholil? Měl bych? Mohl bych...?

Jan Kaleta, Urbanov

Pandořina naděje

Mohl by jí něco udělat. Při tom pomyšlení se otřásla. Nesmím v každém hned vidět nepřítele, kárala sama sebe v duchu a statečně si na obličej nasadila přátelštější masku.

„Proč myslíte?,“ zeptala se Vanda stále ponořena v myšlenkách.

„Nezanechává stopy… nepřijde ti to zvláštní?“ zeptal se zamyšleně bezdomovec. Vanda se konečně úplně probrala, ignorovala jeho otázku a se zřejmým zaujetím si jej prohlížela. Nečekala, že oba dumají nad toutéž větou. Bezdomovec na ni upřel pohled a s mírným úsměvem jí řekl:

„Říká se, že pokud se ti nelíbí první věta, která ti padne do oka, nebude se ti líbit celá kniha.“

„Asi na tom něco bude,“řekla Vanda spíše pro sebe a přemýšlela nad zvláštní souhrou náhod, která se děla okolo jediné věty. Bezdomovec ji upřeně pozoroval, až ji to znervózňovalo. Aby prolomila to trapné ticho, zeptala se:

„Jak se vůbec jmenujete?“ Nevěděla, kde se v ní ta odvaha najednou vzala, dříve by se s někým takovým nikdy nebavila. Ale na tom bezdomovci bylo něco zvláštního, vyzařoval z něj neuvěřitelný klid a Vanda měla pocit, že se jej nejen nemusí bát, ale že mu může i důvěřovat. Už odmala se bála cizích lidí. Nevěděla, kde se v ní ten strach bere, ale čím byla starší, tím to bylo horší a nyní nic.

„Já nemám jméno,“ odpověděl jí tajemně, „můžeš mi říkat, jak chceš.“ Takováhle odpověď Vandu zaskočila, a tak se podívala do jeho obličeje, aby viděla, jak se tváří. Zaujaly ji pomněnkově modré oči. Myslela si, že v nich uvidí smutek, možná hořkost nebo zlobu, ale byly plné laskavosti a přátelství. Stále trochu ohromena podotkla tiše:

„Každý máme jméno … rodiče vám přece museli nějaké dát, nebo přátelé - alespoň přezdívku.“

„Nemám rodiče … ani přátele,“ odpověděl a Vandě se zdálo, že přece jen se v jeho očích na chvíli mihl smutek, ale byl to tak krátký okamžik, že nevěděla, jestli si to nevymyslela. A tak, aby zahnala soucit, který se jí rozléval po celém těle, řekla:

„Nemám právo vám dávat jméno, určete si sám, jak byste se chtěl jmenovat.“

„Dobrá tedy … tak pro tebe budu Felix,“ řekl s úsměvem.

„Těší mě, Felixi,“ řekla Vanda a napřáhla ruku k pozdravu. Felix se uchichtl a pevně jí stiskl pravici.

„Ty jsi Vanda, že?“

„Ano,“ odpověděla prostě a už ji ani neudivilo, že zná její jméno. Avšak i když se stále ujišťovala, že je jen někde zaslechl, měla zvláštní pocit, že je v tom něco víc.

„Proč sem chodíš tak často, když si žádné knihy nekupuješ?“ zeptal se Felix ledabyle. Vanda se zamyslela. Kdoví proč mu toužila říct celou pravdu. Jak se ráno bojí vyjít z domu a jak se bojí jít mezi lidi. Nemůže chodit nakupovat a ve třídě je jako na jehlách, jen aby už už byla pryč. A že jediné bezpečné místo je pro ni knihkupectví, kde Vandě lidé ani moc nevadí. Jako by to bylo jediné místo, kde se může nadechnout. Také by mu chtěla říct, jak je sama. Nemá žádné kamarády a rodiče jsou jí cizí. Čím je starší, tím je to horší. A jednoho dne, až zjistí, že je na celém světě sama, a až se začne bát i sebe, tak potom už bude pozdě na to, aby se svěřovala náhodným Felixům.

Felix ji celou dobu pozoroval a trpělivě čekal. Když Vanda stále neodpovídala, trošku jí pomohl:

„Kvůli knihám to asi není, že?“

Vanda měla pocit, jako by toho o ní věděl mnohem víc než ona sama. A možná právě to ji utěšovalo.

„No … nee, kvůli knihám ne,“ připadalo jí, jako by ji při něčem nachytal a ona se mu za to teď zpovídala. Vanda se zhluboka nadechla a tiše řekla:

„Mám strach.“ Felix se mírně pousmál a jemně ji chytil za bradu, aby se mu podívala zpříma do očí.

„Mě se přece nemusíš bát … já ti neublížím a nedovolím to ani nikomu jinému.“

„Já nemám strach z vás, ale ze všeho kolem. Když jsem tady, tak můj strach pomine a ztratí se. Ale když vyjdu ven …“ Vandě se zlomil hlas a po tvářích jí ztékaly dvě horké slzy. Cítila, jak ji Felix vzal za ruku a hřál ji ve svých velkých dlaních. Trpělivě čekal a pozoroval ji. Vanda si osušila slzy a pohlédla do pomněnkových očí. Felix pustil její ruku a z ničeho nic promluvil:

„Mohu ti pomoci.“

„Jak byste mi mohl pomoct, když ani nevíte, z čeho mám strach?!“ Vykřikla Vanda hystericky.

„Já to ale vím,“ řekl Felix tajemně. Po chvíli mlčení znovu promluvil:

„Možná mi nebudeš věřit, ale všechen tvůj strach pochází z minulého života. Byla jsi totiž Pandorou.“ Vanda na Felixe vyvalila oči a měla co dělat, aby nepropadla hysterickému smíchu:

„Myslíte jako tu Pandoru s Pandořinou skříňkou? To vás baví dělat si ze mě srandu?“ Vandě už zase tekly po tvářích slzy.

„Uklidni se, Vando, vysvětlím ti to. Když Pandora na zem díky zvědavosti vypustila všechny zlé dary, tak ve skřínce jí na samém dně zbyl jediný z nich, a sice naděje. Jelikož to bylo to jediné, co jí zůstalo, rozhodla se, že to bude ze všech sil chránit, a tak zbylou naději ukryla do sebe. Nikdo neví, co se později s Pandorou stalo, ale vím, že teď jsi jí alespoň částečně ty a její jediný poklad je ukryt v tobě.“

„Ale jak tahle pověst souvisí se mnou? I kdybych na krásně byla v minulém životě Pandorou, tak co to má co společného s mým strachem?!“

„Pandora se nejvíce ze všeho bála toho, že ztratí i poslední dar. To je to, čeho se bojíš. Ta naděje je hluboko v tobě ukryta. Tak hluboko, že o ní ani nevíš, a přesto se bojíš, že ti ji někdo vezme.“ Felix se odmlčel, aby dal Vandě čas na urovnání myšlenek. Doufal, že mu uvěří. Byla to jediná možnost, jak jí pomoci. Jak splnit svoje poslání.

Vandě celý ten příběh připadal směšný, ale čím víc se sebe snažila přesvědčit, že je to naprostá hloupost, tím víc vše zapadalo do sebe jako kousky skládanky. Po chvíli Vanda tiše promluvila:

„Jestli jste si tedy jist, že jsem byla Pandorou, tak mi prosím řekněte, jak mi můžete pomoct?“ Řekla to tak tiše, že ji skoro neslyšel.

„Jediné, co pro tebe mohu udělat, je vzít ti tvou naději.“ Jen co to Felix dořekl, vytáhl ušmudlanou rukou z kapsy u kabátu malinkatou skříňku, sotva větší než nejmenší šperkovnici a podal ji Vandě. Vanda na ni udiveně pohlédla, a nespouštěje z ní oči, zašeptala:

„Pandořina skříňka …“ Byla lehounká jako peříčko a skoro se Vandě schovala do dlaně. V třešňovém dřevě, z něhož byla vyrobena, se leskly zlaté a stříbrné ornamenty. V těch nejmenších zákrutech byly posazeny do oválů vybroušené diamanty barvy jantaru a na víku skříňky se krabatila amazonitová růže, vsazená tak, jako by tam rostla. Vanda jemně přejížděla po okvětních plátcích růže, udivena jemností této práce. Zničehonic se růže pomalu začala propadat do víka skříňky. Vanda vyjekla a upřeně pozorovala, co se bude dít dál. Skříňka se lehounce otevřela a uvnitř se zaleskla čirá tekutina. Vanda hořící zvědavostí zvedla ruku a do záhadné tekutiny ponořila ukazováček. Ta jako by na to čekala a začala se Vandě pomalu roztékat po celé ruce. Byla příjemně chladivá a na pokožce jí tvořila tenoučkou blánu. Felix tomu všemu přihlížel a stále opakoval:

„Vem si zpět to, co ti patří, Pandora vzdává se daru navždy.“

Vanda seděla bez hnutí a pozorovala, jak ji tekutina pohlcuje. Ani neměla strach, protože věděla, že až bude po všem, bude zase dobře. A tak zavřela oči a čekala...

Když se Vanda po hodné době probrala, zjistila, že je stále v knihkupectví a že sedí v křesle s knihou na klíně.

„Musela jsem usnout, rodiče se budou zlobit!“ Pomyslela si. A tak raději vstala, vrátila knihu a šla k východu. Sotva otevřela dveře a vdechla čerstvý vzduch do plic, zarazila se. Takhle lehce se jí ještě nikdy nedýchalo. Jako by jí někdo sejmul z beder těžké břemeno, které s sebou táhla už od narození. Chtělo se jí zpívat a poskakovat. Byla tak šťastná. Ale nemohla přijít na to, čím to je. Věděla však, že to odpoledne, kdy usnula v knihkupectví, se muselo stát něco nadpřirozeného …

Lucie Trávníková, Moravský Krumlov