| Ivan Klíma: Na veletrhu Tvořit básně jistě není jednoduché, píše je sice kdekdo, ale málokdo to doopravdy umí. Lidce však verše táhly hlavou,
přepadaly ji zrána, sotva se vzbudila, stejně jako když se vydala do školy a procházela parkem, napadaly ji (poněkud sklíčené) dokonce i během hodin
matematiky, zato večer před usnutím se zjevovaly ty nejpěknější, protože během den se vytříbily, zbavily vší falešnosti a dosáhly naprosté pokory.
Lída si je zapisovala pouze tehdy, když se jí zdálo, že už je opravdu zbavila všeho balastu, a ony jsou čisté… Čisté jako co? Jako křišťál, jako
studánka v lese, jako jarní nebe, jako panenství? Ne, to všechno se omlelo už v obrozenských básničkách a opakovalo v nesčetných šlágrech. Tedy:
když byly čisté, jako umí být jenom poezie.
Básněmi zaplnila celý sešit (básně, připadalo jí, se mohou psát pouze na papír, nikoliv do počítače), vymyslela i název: Výkřiky, ale nevěděla, co s
verši počít. Některé sice věnovala matce, bratrovi a svému příteli Koníkovi, jenže ti o tom netušili, a dát jim sešit k nahlédnutí jí připadalo
nevhodné. (Navíc její Koník se zajímal o koně asi milionkrát víc než o poezii, a když mu zbyl čas, četl leda knihy o ekonomii, takže mu někdy říkala
Ekoník.)
Pak se jí zdál sen: odjela se svými Výkřiky do Prahy, navštívila nakladatelství Horymír a básně tam nabídla. Sny považovala za prorocké anebo aspoň
za šepot vlastní duše (slovo duše ovšem do poezie nepatří, je omleté, ale v mysli se mihnout smí).
Lída si našla adresu nakladatelství Horymír a rozjela se tam.
Pan Horymír byl muž, který by mohl aspoň podle věku být jejím otcem, ale jestli také opustil svoji ženu a své děti, se ho nezeptala, jenom špitla,
že napsala sbírečku básní, kdyby ho to trochu zajímalo, nechá mu ji tady.
Pan Horymír se na ni podíval, jako se dívával její kocour, když mu nabízela tlusté od šunky, a řekl, ať mu ty veršíky tedy nechá. Převzal štítivě
sešit a zeptal se, co dělá dneska večer.
Jel jí za hodinu vlak, takže večer, jak doufala, už bude doma. S tím se rozloučili.
Měsíc o něm neslyšela a už si byla jistá, že o něm nikdy neslyší, ale pak od něho přišel dopis, jemuž ani nechtěla uvěřit. Pan Horymír jí nadšeně
sděloval, že už roky nečetl tak skvělé, tak originelní, tak procítěné, tak naprosto nezapomenutelné verše. Okamžitě Výkřiky vydává, do deseti dnů by
knížka mohla být vytištěna, a on ji chce vystavit jako svoji nejskvělejší novinku na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Bude k tomu potřebovat
její fotografii, kterou hodlá umístit nejen na obálku knihy ale zvětšenou na stěnu svého stánku. Na veletrhu s ní také podepíše smlouvu, i když, s
tím jistě ona počítá, za verše se neplatí vůbec nic a za skvělé verše se platí ještě méně, protože lidé verše nečtou a pokud je omylem koupí, tedy
jen ty úplně mizerné. Ale pan Horymír se těší, že ji na veletrhu uvidí a předá jí dvacet autorských výtisků.
Veletrh začínal přesně za čtrnáct dní. Poslední noc před tou slavnou událostí Lída vůbec neusnula. Podařilo se jí přemluvit Koníka, aby na přehlídku
knih zašel s ní; o své sbírce veršů mu nepověděla, nedovedla si představit, co jí řekne, jen si stále znovu představovala, jak stanou před stánkem
nakladatelství Horymír, ona si vezme z pultu jednu z kupy svých knížek a napíše na titulní stránku úplně nové verše, které věnuje svému miláčkovi.
Miláček Koník, měl na ni čekat před vchodem.
Když se blížila veletržní hale, najednou na ni nalehla podivná tíseň, která se rychle měnila v neblahou předtuchu. Všimla si, že před kioskem s
novinami postávají podivní chlápkové, všichni drží v rukou noviny a něco si v nich se zájmem anebo snad s úžasem čtou. |
