„Tak co?“, ptá se otec klučíka, který kráčí vedle něho, neochotně se drží otce za ruku. Nebo ještě jinak. Otec svírá ruku chlapce, který by se tak rád pustil, ale netroufá si. Otec ji svírá příliš pevně, nelze se nijak vykroutit, nijak osvobodit. Navíc rázuje středem cesty, tam, kde je docela vyšlapaná, poměrně rovná, zatímco hoch, vzdálen jen tak daleko, jak mu dovoluje spojená otcova a jeho paže, poskakuje vedle něj na vlnitém okraji polní pěšiny. Tu došlápne do hloubky, kde se zrcadlí zbytek dešťové kaluže ve stopě traktorových kol, tu zase málem zakopne o vyčnívající drn a chvíli si – naštěstí – celkem pokojně vykračuje poměrně rovnou, vychozenou stopou, po trsech trávy. Tak chlapec poskakuje po boku otce a má co dělat, aby udržel krok. Ruka, která jej vleče, je nemilosrdná. Není v tom ale žádný záměr, otec si jen neuvědomuje, že ten rovný střed cesty si nevědomky zabral pro sebe, nenapadne ho, že kráčí rychleji než kluk, nemyslí na to, že na jeden jeho pravidelný krok připadnou ne méně než dva chlapcovy.

„No tak, koho máš nejraději z celé naší rodiny. Ty neslyšíš, na co jsem se tě ptal? Řekni, máš ty nás rád, maminku a mě?“

„Mám. A babičku taky. Tu mám taky rád.“

„Na babičku se tě neptám. Tu vynech.“

Hoch oponuje: „Ale já mám babičku rád, ona je moc hodná.“

„Ale naši, rozumíš, naši rodinu, celou rodinu, tu živím já. Je to tak?“, ptá se otec a odmlčí se na chvíli, očekávaje známou odpověď. Po chvíli se jí dočká.

„No… ano.“

„Tak vidíš.“, spokojeně pokývne hlavou otec a hned pokračuje. „Ty přece nechodíš špatně oblečen. Není ti zima, nemáš žádné díry, nechodíš bos. A od koho máš oblečení?“

„Od vás, přece.“

„Počkej, počkej, co to je - od vás? Kdo u nás chodí do práce?“

Na otázku, kterou slyšel chlapec už tolikrát, nelze odpovědět jinak. „No, přece ty.“

„A kdo teda vydělává peníze? Kdo je nosí domů?“

„Ty, tato.“

„Takže kdo je ten pravý živitel? To přece víš, no takže?

„Ty.“

„No tak. Ona je taky velice platná, tvoje maminka, ale nic nevydělává, nepřináší do rodiny žádný kapitál. Naopak mě ještě něco stojí. Ovšem já jí to nevyčítám. Na ni i na tebe já vynakládám peníze, které vydělám. A to především na věci potřebné. Na bydlení, na vaši stravu, oblečení, zábavu…“

Kluk se pokusil vzepřít.

„Jakou zábavu? Jakou zábavu myslíš?“

Otec však neváhá a má hned odpověď pohotově.

„Jakou zábavu? Ty nevíš? Kdo ti dal peníze na školní výlet? Kdo financuje tvoje plnicí pero? Kdo ti donesl různé papíry na kreslení a časopisy na vystřihování z práce? A když jste šli se školou do kina, nedal jsem ti snad peníze? Pořád se po mně něco chce! Každý něco chce, přichází s napřaženou dlaní - a dej! Dej a dej! A já, poněvadž mám dobré srdce, jen dávám a dávám a za to nežádám nic. Jen to dobré slovo, jen trošku laskavosti, jen to pohlazení, když jsem unaven, vyčerpán, z celodenní dřiny hlavně ve váš prospěch, hlavně pro vás. Pro sebe já žádám málo, v podstatě nežádám nic. Já sám nepotřebuju nic. A ty mně neřekneš ani, že mě máš ze všech nejraději. Je to snad moc? To přece z toho i logicky vyplývá, ne? Starý táta přináší oběti a za to všechno ho máme aspoň rádi. Koho jiného, kdo jiný už toho pro vás dělá tolik jako já? Ty to nevidíš? Co? A teď si představ, že tvůj milovaný otec taky jednou umře! Co na to říkáš? I to se může stát.“

Kluk tomu nepřikládá v tuhle chvíli žádnou zvláštní váhu. Konečně, otec v tuhle chvíli není zase tak důležitý pro jeho vlastní život, zdá se mu. Ráno odchází do práce, někdy je slyšet, jak peskuje milovanou maminku, a to jenom kvůli penězům, jichž, jak se zdá, není nikdy dost. Uděluje přísným hlasem různé pokyny, co se má ten den provést a zajistit, i pro chlapce jsou tu často nějaké úkoly, nikdy však nic zajímavého nebo zábavného. Plevit záhon jahod, stříhat vyrostlé šlahouny, vyčistit nějaké kliky, ošmirglovat okenní rám, otrhat na zahradě do košíku nějaký ten rybíz nebo angrešt… samé nepříjemné povinnosti. Nebo se dokonce už i učit. Toho ještě není tolik, ale už opsání nějakého blbého odstavečku z knížky zabere tolik vzácného času, který by se tak krásně trávil hrou, v podstatě s čímkoliv. Člověk třeba otrhá okvětní lístky nějaké vonné kytky, třeba kosatce, ty se pak dají vařit do malého kastrůlku, na voňavku. Jindy se zase z mouky a kakaa a cukru a mléka i dalších všemožných přísad vyrábí žvýkačka, tehdy skoro nedosažitelný sen malých i větších dětí. Nebo listovat v knížkách, prohlížet si kresby, většinou německých malířů, od Dürera, Holbeina k Ph. Ottovi Rungemu, W.Buschovi s jeho -ach!- Maxem a Moritzem, těmi strašnými a tak vynalézavými darebáky, až ke G. D. Friedrichovi a jeho rozeklaným skalám a osamělým hrdým poutníkům na pozadí bouřných mraků a rudě žhnoucího podvečerního slunce. A zkoušet to všechno nakreslit na rubu papírů, které jsou z jedné strany potištěné plány z otcovy továrny a z druhé strany bílé jako výzva. A tužky, vodovky i pastelky po ruce, v hlavě koráby pirátů a jejich bitky, kovboje, kteří po sobě pálí z koltů a mušketýry s kordy v ruce.

Panebože! A ty knížky, ve kterých si chlapec může, i když pomalu, už číst! Kocourek, jehož smrt hocha rozpláče na záchodě tak, že celou hodinu nevyjde ven, až ho maminka přemluví. Pohádky, příběhy, všechno možné, i to, čemu malý čtenář v tomto věku ještě ani nerozumí, ale jsou to písmena, ta tvoří slova a věty, něco tak opojného, že život sám je proti tomu šedivý a nudný, zvlášť ten s těmi protivnými úkoly a povinnostmi!

A v podvečer se otec vrací. Všecko překontroluje a usedá k večeři a nepřečteným novinám. Ale to je jedno, však ani tak nikomu nepřekáží, hlavně, že je klid, pokud je!

Večer pak, ještě než se jde spát, se otec přilepí uchem k rádiu, přijímač Kongres škrčí a chrčí, občas se ozve slovíčko v nějakých cizích řečech. Poslouchají se zprávy, a to musí být absolutní, ale opravdu totální klid, aby otec zaslechl ta podstatná slova a byl schopen porozumět obsahu a smyslu zpráv, které přichází z Vídně, a někdy se podaří polapit pár trhaných větiček Radia Jerušalajim. Útěšného to, zdá se, nebývá celkem nic. Otec opouští rádio, usedá zpět k novinám a čaji a častuje maminku katastrofickými vizemi. Židé jsou i nynějším režimem už zase pronásledováni a kdoví, kdy dojde i na něho! Ve vzduchu je strach a šedivé přízraky popravených takzvaných sionistů se míhají zšeřelým nebem. Bude-li pak zase válka? Vypadá to tak.

Ale teď na to nemyslíme, ani otec, ani syn. Kráčíme cestou, ať je jakákoli, je pěkně, příjemně a nepříliš horko, a otec zálibně pokračuje v líčení své vlastní smrti a co bude po ní…

„Večer budeme zase sedět doma, všude bude klid a mír! Ty se budeš pěkně učit, abys nezklamal moje očekávání, taky na tu němčinu výjimečně, doufám, nezapomeneš, maminka bude s námi u stolu a bude zašívat, co bude potřeba, to znamená moje ponožky, knoflíky na moje košile, dole ty kalhoty, které se tak často třepí, protože všecko je dnes tak nekvalitní a já se přece musím v kanceláři reprezentovat, takže všecko musí být tip top, to se ví. Může se i něco vyžehlit, když bude třeba, a taky připravit do kastrolů oběd na zítra, do práce. Ale bude-li čas, jak říkám, může být maminka taky u stolu s námi, když bude mít všecko hotovo. A teď si představ.

Najednou, a to se může stát, já vstanu, budu chtít někam pro něco jít, abych tě nemusel prosit, že bys mně to podal, protože ty nebýváš moc ochotný a nějak se mně zamotá hlava, ruku mně samozřejmě nikdo nepodá, protože každý se stará jenom o sebe, zamotá se mně ta hlava a já spadnu na zem a omdlím. Vy budete myslet, že už jsem mrtev, ale to ještě zdaleka ne! Kdepak! Přiběhnete s pláčem a budete volat tatínka, ale já vás nebudu slyšet. Jenom budu ležet jako mrtvola. Ty půjdeš do koupelny, dávej pozor, slyšíš, do koupelny!?“

Otec se zaujetím rozvádí svou představu a chlapci nezbývá než přitakat.

 „Jo! Slyším, jasně, do koupelny.“  

 „ No a tam vezmeš to malé hranaté zrcátko v rámečku, co se do něho dívám při holení. Nebo - a to bude ještě lepší - půjdeš do předsíně, sáhneš výjimečně do mého obleku, do náprsní kapsy a vezmeš tam to kapesní, kulaté zrcátko a poběžíš zpátky. Dáte mi to k ústům a podíváte se, jestli dýchám. Když se aspoň trochu to zrcátko zamlží, tak dýchám, to znamená, že žiju. Tak potom to zrcátko otřeš a půjdeš to vrátit do mého obleku, ale každopádně je nutno jít pro doktora, rozumíš? Když žiju, napřed a co nejdřív, pro doktora, volejte doktora!

Ale může se stát, že já začnu chroptět, víš, tak lapat po vzduchu a vy budete úplně pryč! Vezmete mě za ruku a budete volat: Tatínku, tatínku!

No, budete úplně perplex, rozumíš. Kdo by taky nebyl, když právě ztratí otce nebo manžela. Abych nezapomněl, dejte pode mě nějaký koberec, nebo deku, abych se nenachladil. A pod hlavu polštářek, ten růžový.

Tak samozřejmě budete plakat a naříkat: Tatínku náš drahý, jediný, a tak dále, prakticky i nenahraditelný, protože těžko za mě bude maminka hledat zástupce, druhý takový není na celém světě. Musíš taky dávat pozor, aby maminka neskočila z okna! A ty, budu-li teda mrtev, a to já s největší pravděpodobností budu, můžeš nepochybně taky plakat a naříkat, poněvadž zůstaneš na světě bez otce, a to je to nejhorší, co se ti může stát! Teď se mnou budeš třepat a volat, ale nebude to nic platno. Já už tady nebudu!“

„Jak to? “

„Moje tělo tady bude, ale já sám, jako člověk, živý, už tady nebudu, bude tady, jak se říká, v mrtvém těle mrtvý duch, jestli to můžeš pochopit. A ty beze mě budeš sirotek. Řekneš sice správně, že já taky jsem sirotek a budeš mít i pravdu, ale něco jiného je, když nějakému sirotkovi je, řekněme, jako mně, přes šedesát, a něco jiného, když je mu šest, sedm let. To je moc špatné, moc!

A co teprve, když ty strhneš tu maminku z okna, kde chtěla skákat dolů, a oba to pochopíte, nebo jí řekneš a ona ti to vysvětlí, že totiž tatínek už se nikdy nevrátí, zůstanete sami, bez nikoho, nikdo se o vás nebude starat. Nikdo nedonese peníze, nikdo ti nikdy nic nekoupí, maminka bude muset jít do práce nebo třeba i žebrat a ty půjdeš v otrhaných šatech dům od domu a budeš možná muset něco prodávat, třeba i jednotlivé zápalky, v dešti, v horku, prosit o kousek suchého chleba. Vzpomeneš si na tatínka, ale já už tady nebudu. Budeš pusovat moji tvář, hladit mě po hlavě, po vlasech….“

„Vždyť žádné vlasy nemáš!“, diví se hoch.

„Ale tam, zkrátka, kde dříve byly, copak seš takový blb? Vždyť říkám, po hlavě, a hlava je hlava, s vlasy i bez vlasů, to přece chápeš! Někdo vlasy má a někdo nemá. A já jsem měl, na rozdíl od tebe, těžký život, tak jsem je ztratil, přišel jsem o ně.“

„Aha…“  

„A navíc je to jedno! Důležité je, že to všechno nic nepomůže, i kdyby přišel ten doktor, může jenom konstatovat smrt. A jestli maminka skočí z toho okna a podaří se jí zabít, tak budeš muset jít do ústavu, do takzvaného sirotčince, mezi ty chovance tam a to jsou samí nastávající darebáci, budoucí zločinci a vůbec. Tam ti vůbec nebude dobře. Špatně ti bude. Oni tam v té polepšovně i tělesně ty děti trestají. I mlátí! A kdoví, jak ty sám skončíš. Možná taky na nějaké šibenici, i to se může stát, když já tady nebudu a nedám na tebe pozor! Tam, v poslední chvilce, si vzpomeneš na tatínka a budeš hořce, velmi hořce plakat. Ale, jak vidíš, to ti nebude nic platno. Tatínek už tady nebude. V tu chvíli si vzpomeneš, že tvůj jediný tatínek umřel. A proč? Protože mu jeho nezdárný syn nechtěl říct, že ho má rád.“

„To není pravda, já tě mám rád!“, vzkřikne zoufale hoch.

„ Ale málo, to nestačí! Tak to já musím zemřít, to se nedá nic dělat.“ Tata počne lehounce chroptět, naznačuje počínající umírání.

„Mám tě rád, moc, vždyť seš můj tatínek!“

„Přidej. Řekni - mám tě nejraději za všech na celém světě! Tak. Pokud ovšem chceš, aby tatínek zůstal naživu a nepřišly všechny ty hrozné katastrofy.“ Otec k chropotu přidává gesto. Chytí se za srdce, které – patrně – vypovídá službu.

Hoch už nabírá k pláči, všecku tu bídu si představuje, otec mrtev v rakvi, kolem hoří obětní ohně, maminka pod okny, také mrtva, on, ještě malý chlapec, ale už pod šibenicí, v katových rukou, je to víc, než lze snést a navíc otcova dlaň svírá dětskou ručku pevně, železným stiskem, z něhož není úniku, až bolestivým, takže náš hošík, ano, jak jinak, jsem to já, vyhrkne: „Mám tě nejradši na celém světě!“

Nato otec zvolní krok a jen tak poznamená: „Tos přece mohl říct hned, když je to tak. Nikdo tě přece k ničemu nenutí. Za to se nemusíš stydět, že máš svého tatínka rád.“

Byl jsem to já a byl to i můj tata, i když, jako vždycky, pořádně přeháním. Ale přával si tata, abych ho měl ze všech nejraději, a já jsem mu to ale sám, z vlastního popudu, nikdy nechtěl říct. Musel to ze mě dolovat a pak teprve jsem to, tak trochu nedobrovolně, ze sebe vysoukal. Dneska bych mu to klidně řekl, kdybych mu tím mohl udělat radost. Avšak doopravdy - jen tak, mezi náma - jsem měl nejradši na celém světě maminku, tak to prostě je...