Setkání po letech

 Lidé se po mobilním neurvalci vyčítavě ohlíželi. Ten se však nenechal rušit a do telefonu hlasitě přitakával: „Ano, ano, jistě. Je to on.“  Hovor trval krátce, ale kouzlo souladu mezi autorem a jeho posluchači bylo zlomeno. Trochu ho to mrzelo, ale byl profesionál a tak jej ani nepřekvapilo, když neotesanec s rámusem odstrčil židli, zvedl se, přiložil mobilní telefon k očím a vyfotil si ho. Aniž by se komukoli omluvil, odešel. Lidé si oddychli a pan spisovatel mohl nerušeně dočíst. Ozval se potlesk.

Čtenáři mu po skončení nosili knihy a on podepisoval. S každým prohodil pár slov. Najednou se odněkud shůry snesl zmuchlaný papírek. Bylo na něm cosi napsáno. Nedalo mu to, aby si jej neprohlédl. Stálo na něm: „V pět hodin v recepci hotelu Slunce. Ve vlastním zájmu přijďte určitě.“ Někdo musel počítat s jeho zvědavostí. Ohlédl se, ale listonoše, který zprávu přinesl, nespatřil. Pohlédl na hodinky. Ještě byl čas. Šel se projít po městě a přemýšlel.

Říkal si, že nebýt onoho přerušení, ovace mohly být větší. Mávl nad tím rukou. Ty tam jsou ty doby zběsilosti a mladistvé agresivity: „Kdy vyrván ze spánku řinčením budíku a palčivou erekcí a krátkou ostrou bolestí prostěradla pevně přischlého k tomu citlivému konečku těla, nahý poskakoval v ranním slunci a zalykal se bezdůvodnou, totální, tou zběsilou radostí, jež bere dech a svírá svalstvo křečí,“ jak popisuje své pocity ve svém veleúspěšném románu. Pak ten román zakázali. Ale on chtěl psát. Psaní miloval nade vše. Psaní a ženy. V těch letech zběsilosti by si to byl vyříkal s chlápkem, který by měl tu drzot a vyrušil ho ve čtení, pěkně zostra. Možná i na pěsti by došlo. Býval ješitný. Pak poznal zen. Žít v přítomnosti, na ničem nelpět. Člověk stárne, zmoudří, najde si cestu. Nač mrhat životní energii kvůli banalitám. Nač se zabývat věcmi, které se staly.  Jenže minulost se nedá zapomenout, musí se překonat. Praví zen.

Vydal se zpět proti proudu času. Vzpomněl si, že mu ta dnešní mrzutost připomněla jednu dávnou událost, která se stala právě v tomhle městě. Vlastně mu onu událost nepřipomnělo ono nezdařené čtení, ale ten chlápek. Jsou snad všichni stejní? Snad je někde vyrábějí. Šedivé baloňáky, pod nepadnoucími kvádry z konfekce vystouplá břicha, na upocených košilích nevkusné kravaty, tučné zátylky bez krků, odulé obličeje s váčky pod očima. Zlé podezíravé pohledy. Mají vždycky navrch. Vždy se před nimi cítil být viníkem. Muži s hlavohrudí.

Tehdy před 46 lety mu zde knižně vydali jeho první román „Šest pekelných nocí“. Napsal jej pod pseudonymem Jan Laban. Vydalo mu jej Východočeské nakladatelství Havlíčkův Brod a připravilo mu tak nejkrásnější pocit z literatury, který poznal: držet v ruce výtisk své nové knihy.    

Za ten čistý překrásný pocit slasti by se snad upsal i ďáblu. A nebyl to ďábel, kdo se tehdy zjevil v sekretariátu vydavatelství. Byl to On., muž s hlavohrudí. Dal mu nabídku, kterou nešlo odmítnout. Ano, mohl dále dělat inženýra v chemických závodech a občas něco napsat. Ale on chtěl stát po boku Balzaca, Flauberta, Goetha. Chtěl si splnit svůj sen. Být spisovatelem. A tak kývnul. „Já pomohu vám a vy se občas zmíníte nám o lidech, které potkáváte, o jejich politických názorech a samozřejmě nás zajímají jejich slabosti a touhy, na takových věcech se dá stavět, chápete?“ Chápal až příliš dobře. Bylo to buď a nebo. Podepsal. Dostal krycí jméno Mirek. Velkou hlavu mu to nedělalo, nějak tím prokličkuje.  Z vydavatelství si zašel na výbornou plzeň a možná tam napsal svou ódu na pivní chladolahodu, která pak visela v mnoha výčepech a hospodách po celé republice. Přisedla si k němu dívka. Krásná jako nymfa s jedním oken zeleným a druhým modrým, tak jak praví Mýtus o Sisyfovi, který vypráví pan Voskovec. Představil se jí pod pseudonymem. Hovořil

o svých literárních plánech. Šli spolu na hotel. Recepční diskrétně přivřel oči. V bedrech mu zůstala sladká vzpomínka na nymfu jedné milostné noci. Náhle se mu rozbřesklo. Cosi jí slíbil, ale to přece sliboval každé…

Jeho mise v Havlíčkově Brodě skončila. Podával neškodné zprávy o lidech, se kterými se stýkal. Styděl se, ale byla to daň za sen, který se mu dařilo naplňovat. Za všechno se platí.

A on platil svým čistým štítem. V devadesátých letech byl odhalen jako tajný spolupracovník. Chvíli ho vláčeli po novinách. Ale to už našel zen a Budhu. Věděl, že udělal chybu. Příliš lpěl na svém psaní. Co se stalo, nedalo se odestát. Minulost a zlo se musí překonat.

Seděl v hotelu Slunce a tušil, že nyní nastal čas. Ještě jednou se podíval na zprávu načmáranou na pomuchlaném papírku. Udeřila pátá.

Přesně v pět k jeho překvapení vtrhl do hotelu malý štáb České televize. Vedl jej muž s hlavohrudí. Ukázal na něj. Kamera vše snímala. Přistoupil k němu sympatický mladík, představil se jako pošťák Ondra a podával mu obálku. Byla to pozvánku do pořadu „Pošta pro tebe.“

Ten pořad znal. Překvapivá setkání po letech plná emocí. Oddychl si. Znovu se přihlásila jeho zvědavost. Někdo, komu na něm záleží, jej po letech rád uvidí. Pozvání přijal.

I přes svůj nový život, ve kterém se snažil následovat Budhu, byl rozechvělý a nemohl se dočkat natáčení.

Konečně přišel onen den a on byl ve studiu. S milou dámou Ester Janečkovou hovořil o knihách Vladimíra Párala, o svých knihách. A samozřejmě o tom, kdo by jej mohl očekávat. Myslil, že to bude žena.

Mezi ním a neznámou osobou se rozevřela opona. Poznal, že se nemýlil. Zjevila se mu dáma v letech s jedním okem zeleným a druhým modrým. Jeho nymfa z Havlíčkova Brodu. Tušení se naplnilo. Rozevřel náruč, chtěl ji znovu po letech obejmout. Cítil však, že ve studiu je jakési podivné napětí. Dal ruce dolů. Nejistě popošel. Nymfa si ho přeměřila nenávistným pohledem, napřáhla paži a vlepila mu facku, za kterou by se nemusel stydět ani lamželezo Franta Kocourek.

„Slíbils, že o mně napíšeš román. Neudělals to,“ řekla, otočila se na podpatku a odešla ze studia.

Se zarudlou tváří, zostuzený před celým národem se vytratil z dosahu kamer. Tak takové setkání tu asi ještě neměli.

Přijel domů. Přehodil přes sebe oranžový župan a zaujal pozici lotosového květu. Jal se meditovat. Nedařilo se. Hanba a zlé myšlenky se mu vtíraly do mysli jako nepozvaní hosté.

Nechal planého duchovního cvičení. Zavolal do televize, aby zjistil její telefonní číslo. Kupodivu mu jej dali. Ihned jí zavolal, omluvil se a žádal jí, aby mu vyprávěla o svém životě. Svolila. Dlouho do noci poslouchal její příběh. Když pozdě po půlnoci zavěsil sluchátko, usedl ke svému psacímu stroji a začal psát. Román pro ni. Román, který slíbil. Román věnovaný všem ženám, které miloval jedné milostné noci.

Jan Lněnička, Praha

Svědomí

Haló?! Jo, jo. Neboj,potom ti dám vědět. Nejen autor, ale i ostatní zůstali nechápavě zírat na přidrzlého  muže v druhé řadě.

Po chvíli tedy znovu začal číst, ale cítil, že už se nikdo nesoustředí tolik, jako před tím vyrušením. Sice to dočetl, ale byl zklamaný. Posluchači se už tak neuvolnili a nezaposlouchali. Poté následovala malá pauza a autogramiáda. Všichni mu moc gratulovali a lichotili. Jako poslední ke stolku přistoupil muž, jenž mu svým výstupem pokazil celé předčítání.

Pane Horáček, moc se vám omlouvám za ten incident, ale musel jsem to vzít. Abyste věděl, moc vás obdivuju a jestli by to bylo možné, pozval bych vás na kávu. Spisovatel si vyslechl omluvu a uvědomil si, že má vlastně po autogramiádě dvě hodiny volného času a tak souhlasil.

Muž, který tak ochotně pozval známého spisovatele na kávu, nabídl i odvoz svým autem. Nasedali tedy do tmavého luxusního vozu a odjížděli z parkoviště. Neznámý muž se tvářil kamenně a nevydal ani hlásku. Poté, co se ho spisovatel zeptal, do jaké kavárny chce jet a řidič mu neodpověděl, došlo mu, že byla velká chyba jet někam s cizím mužem, kterého viděl poprvé v životě. Ze zadních sedadel se zvedl jakýsi člověk a přimáčkl Horáčkovi čimsi napuštěný kapesníček na obličej. Kruci, nechte mě! Puste! Ne...

Ááá! Co se děje? Kde to sem? Horáček se probudil, ale neviděl nic jiného než černočernou tmu. Po chvíli se uklidnil a začal přemýšlet. Pomalu si vybavoval, co se stalo a docházelo mu, že jde do tuhého. Napadlo ho, že musí být potichu, jinak by si únosci všimli, že se vzbudil a o to méně by měl času.

Najednou ale zaskřípaly dveře a do chladné místnosti se tlačilo ostré světlo. Vstoupily dvě mohutné siluety. Urostlí muži vzali přikrčeného Horáčka v podpaždí a táhli ho ven. Jeho zoufalé otázky a výkřiky zůstaly bez odezvy. Prásk! Tady máš! Bum! Pustili se do něj pěstmi dva holohlaví chlapi. Bezvládné tělo posadili do křesla, kde ho pro jistotu přivázali. Znehybněné tělo nabylo vědomí. Horáček si pomalu prohlížel halu, kde byl držen. Nikdy v životě to místo neviděl, ale nadosmrti se mu vrylo do paměti. Chlapi v tmavém se postavili vedle křesla a vypadalo to, jakoby na něco čekali.

Na otázku, proč mi to vlastně děláte, nečekaně nedostal odpověď. Vysvětlení se mu ale dostalo, jakmile vešel menší obtloustlý muž s dlouhými vlasy a zjizveným obličejem. Byl to František Kudrna. Dlouholetý přítel a bývalý společník nakladatelské firmy, kterou si spolu otevřeli před deseti lety. Firmu ale prodali po konfliktu, který mezi nimi vyústil.

No, jakpak se máš? Asi si moc nestěžuješ, když jsi tak žádaný, bohatý, slavný spisovatel  populárních knih. No jo, není nad dřinu že? Popichoval Horáčka Kudrna. Že mě to všechno nenapadlo hned na začátku. Vzdychl spisovatel se sklopenýma očima. Kluci, upravte ho trochu, aby poznal, jaký to je, když chce někdo psát a nemůže. Zahulákal Franta a odcházel sebejistým krokem.

Kurva! Ne, prsty ne! Do prdele, to né! Hlasité výkřiky přeruší až hlasité křup, po kterém následovalo vystříknutí krve ze zbytku prstů. Horáček už podruhé ztratil vědomí.

Když se probudil, celý pomočený a propocený bolestí zjistil, že mu zbyly jen palce na rukou. Do místnosti opět vešel svérázným krokem zavalitý muž a přistoupil přímo k zoufalému autorovi známých románů. Víš, jakou jsem si dal práci s tím románem? Nevíš že, protože ty jsi jí nezažil. Dal jsem do toho všechno. Sepisoval jsem to 5 let, ale stejně jsem čekal, abych to měl čím zakončit. Ale co ty neuděláš. Ty mi to celý ukradneš, uzavřeš to naprostým blábolem a vydáváš to jako vlastní rukopis. Byl to tak úžasný román, že tě to tak vyhouplo mezi známé autory a tvé další knihy se prodávali jen díky jménu. Stačili ti psát už jen braky. A to máš vlastně jediné štěstí, protože nic jiného ani neumíš... Vyhrkl František na Horáčka. Ten jen seděl a koukal do země. Po několika minutách se podíval svému bývalému příteli do očí . Celý uplakaný se mu snažil vysvětlit, co se onehdy stalo. Ty si ani nedovedeš představit, v jaké jsem byl tehdy situaci. Byl jsem zadluženej. Skrýval jsem se před lichvářem. Žena mě chtěla opustit. Byl jsem zoufalý, potřeboval jsem rychle prachy. Jediná možnost byla ten tvůj rukopis. Ty jsi s ním dělal takový drahoty a myslel jsem si, že se nikdy nerozhoupeš ho vydat. Je mi to líto, že jsem to musel udělat, ale ty jsi pak vyváděl, že jsem před tebou radši utekl. Je mi to moc líto. Uvidíš, najdem nějaký společný řešení a bude to v pohodě, hlavně mě prosim tě už pusť. Prosím!. Celý poprskaný a zkrvácený žadonil o smilování člověka, který měl jeho život ve svých rukou. Na to už je teda fakt pozdě, nemyslíš? Teď by sis měl uvědomit, jestli ti za to těch sedm let slávy stálo. Sbohem. Kudrna natáhl zbraň a namířil jí přímo na pravé oko své oběti.

Horáček jen zavřel oči a čekal. Jedna vteřina čekání mu v tom okamžiku připadala jako hodina neuvěřitelných muk. Čekal už půl minuty se zavřenýma očima. Nemohl to čekání vydržet. Tak už střílej! Náhle vykřikl a vyděsil ostatní cestující ve vlaku. Po pár vteřinách, ve kterých byl naprosto mimo, si uvědomil, že to byl jen živý sen.

Spisovatel, jedoucí na autogramiádu své knihy do Havlíčkova Brodu si zbytek cesty promítal svůj sen pořád dokola. Když dorazil do města a postavil se před své obdivovatelky a obdivovatele na podium, strnul. Dámy a pánové, dovolte mi, abych před samotným čtením pronesl pár slov.

Těmi slovy se ke všemu přiznal. Své posluchače po ukončení svého projevu nenechal vyjádřit a neprodleně opustil salónek. V prvních dnech z toho byl celostátní skandál, ale postupem času ho jedna skupina začala obdivovat, že se přiznal. Další část lidí ho začala nenávidět, za to co udělal a jiní si kvůli tomu skandálu koupili jeho knihy a začali je číst.

Také vyšlo najevo, že František Kudrna se po prodeji jejich firmy dostal do ošklivých finančních problémů a krátce na to se oběsil.   

Vojtěch Crha

Domů se nevrátíš

Kdyby pohledy mohly zabít, už by nežil.

Autor si sundal brýle a zavřel je do knihy. Trochu udiveně a trochu pobaveně pozoroval ten frmol. Vtipálka v zadní řadě se nedalo přehlédnout.  Seděl zpříma a na chvíli pohlédl autorovi do očí. Kde už jsem ty pomněnkové panenky viděl? Mobil držel centimetr od ucha a salónkem duněl jeho hlas: „Ano, maminko? Jsem na tom čtení, jistě, na večeři budu doma. Pa pa.” Konečně mamince poslal polibek, mobil obřadně típnul a vrátil ho do tašky. V elegantním tvídovém saku vypadal jako jeho blíženec. Oba měli stejný knír, jen autorův byl více prošedivělý.

„Drahoušku, to už je přestávka?” řekla nahlas starší dáma v první řadě.

„Šššš,” odvětil manžel a poplácal ji po hřbetu ruky.

Muž se pohodlně usadil. Pak se rozhlédl, jako by chtěl říct: Nebudeme pokračovat?

Otevřel knihu, nasadil si brýle a začal číst od místa, kde přestal. Tohle místo tolikrát upravoval, že teď celé řádky mohl recitovat zpaměti. Když při tom přejel po tvářích posluchačů, opět zachytil pohled pomněnkových očí. Muž se ušklíbl.

Škobrtnul, ale nikomu to nevadilo; zaznělo to jako vzlyk či dojetí.

Ale pak  řekl místo šichta šlichta. Pár lidí zvedlo hlavy. Odkašlal si a vrátil se k začátku věty.

„Maminko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, jestli nemám po cestě domů něco koupit. Ne ne, nerušíme, klidně mi to řekni.” Tentokrát stál a telefonoval nad jejich hlavami. Volné ucho si zacpal prstem. „Ne, nezapomenu, deset rohlíků, sáček brambor, co říkáš? Bio? Jestli je seženu. Dobře, a co ještě? Určitě nic? Tak čus, jo, já tě mám taky rád.”

Ještě než jeho baryton dozněl, začali se lidé smát. Pár posluchačů se vydalo ke stolu s občerstvením.

Ředitelka se snažila jásavým úsměvem a nadšenými slovy zakrýt rozpaky.  Zvala posluchače k autogramiádě. Mechanicky podepsal pár výtisků svého nejnovějšího románu a proklouzl mezi skupinkami postávajících lidí.

Našel ho v koutě na židli. Z papírového talíře polykal jednu jednohubku za druhou. Usrkával k tomu z kelímku.

Postál nad ním, a pak si přisedl.

„Proč?” řekl po chvíli.

„Co proč?” opáčil muž.

„Proč jste mi to čtení zkazil?”

Muž si dal ještě jeden doušek a vložil do úst žemli s drobtem uzeného lososa.

Pozoroval jeho pracující čelisti.

„Taky píšete?”

Muž neodpovídal. Takže ano. Zase jeden zhrzený spisovatel. Autor se opřel o opěradlo židle před sebou a vstal.

„Nepíšu,” řekl muž, „aspoň ne romány. Soudruhu učiteli.”

Sedl si zpět na židli.

„Nevzpomínám si...”

„Pro kamarády jsem Honza, Honza Verner. Taky jste mi tak říkal. A pak jsem byl pro vás jen ‚sabaťoř’. Nebo ‘pámbičkář’, jak kdy.”

Shrbil se jak po šlehnutí bičem.

„Vernere, vždyť to bylo tak dávno,” řekl tiše.

Muž dál pojídal jednohubky. Už mu zbyly jen ty se sýrem.

„Ale já jsem k vám vzhlížel! Já byl tak pyšný, že jsme oba četli stejný knihy. Čet jste mý slohovky nahlas před celou třídou. Z třídního osla jste udělal primuse. A pak jste dostal ten stranickej úkol...”

„Tehdá byla těžká doba,” řekl autor a díval se do podlahy.

„...udělat ze mě ateistu. A když jsem vyšel z devítky, posílal jste ještě za mnou dopisy. Kruci, dyť já ani nevěděl, co to slovo znamená!”

„Vernere, nezdá se mi, že byste si nevěděl rady.”

„Ovšem, a jestlipak víte, jak jsem to zaonačil?” řekl muž.

„Vystěhoval jste se.”

„Dobrý,” řekl muž a uznale pokýval hlavou.

„Řekli mi to.”

„Jo tak.”

„Ale vrátil jste se.”

„Myslíte?” řekl muž.

„Jste tady, ne?”

„Domů se vrátit nemůžeš,” řekl muž.

„Tom Wolfe,” řekl autor, „Vernere, vy jste opravdu dával pozor.”

„Kdybych opravdu dával pozor, tak...” řekl muž.

„...byste zůstal?”

„Dal jste mi tu možnost?” řekl muž.

„Vás trápí něco docela jiného, řekl bych,” řekl po chvíli autor.

„Copak copak, soudruh učitel dovede nahlídnout do lidský duše?”

„Snad nejsem úplný blbec,” řekl autor.

Muž vstal a vložil si tašku pod paži.

„Něco vám povim. Když mi děcka ze Států zavolaj, tak mi říkaj dad. Když něco chtěj, tak daddy.” Pátravě pohlédl spisovateli do očí. „Prkotina, že.” Autor svraštil obočí, a pak zavrtěl hlavou.

Muž vzal do druhé ruky papírový talíř s kelímkem.

„Třeba se vám to bude hodit do příštího románu,” řekl a vykročil.

Salónek se vyprázdnil. Jen u stolu s občerstvením stál starší pár z první řady.

„Máš ještě hlad, drahoušku?” ptala se paní, „ale tady už toho moc není!” 

„Šššš,” utišoval ji manžel.

Muž pár obešel, položil talíř na okraj stolu a otočil se k východu.

Po jednohubkách zbylo na tácech pár olízaných špejlí.

Zdislav Wegner, Hürth, Německo

Nejdojemnější scéna

A po pár vteřinách pokračoval: „Ale ne, tohle už nepůjde. Tohle už nikdy, nikdy nepůjde vrátit zpátky. Jako se voda neobrátí v řečišti a vodopád nezačne padat vzhůru...“

A dál a dál, rychle, bez zastavení. Zatímco muž vedl nahlas přes celý sál svůj telefonní monolog, on založil prst na stránce, kde skončil, a zaklapl knihu. Dokonce ho napadlo, že by se měl začít usmívat, a tak se začal usmívat. Protože slova a věty, které se k němu nesly z konce hlediště, znal. Znal je, jak by je neznal, když je sám napsal. Tohle přece bylo součástí nejsilnějšího a nejdojemnějšího místa, moment, kdy Václav Zuzaně po telefonu řekne, že už s ní nemůže být! Nikdy!

Muž se pravda trochu spletl. Scéna s telefonem měla přijít až o pár vět později. Ještě jí měla předcházet krátká úvaha, ve které Václav zpozoruje v odrazu v řece sám sebe, svou hlavu, holou kvůli nedávno podstoupené chemoterapii, a přemítá o pomíjivosti. Muž v hledišti byl nejspíš nervózní, anebo ne muž v hledišti, ale ten, který měl obstarat začátek zdramatizovaného monologu, který měl vytočit telefonní číslo ve správný moment. Byl nervózní a udělal to příliš brzy.  Ale s takovými výčitkami na vystoupení může přijít potom, až budou sami, až kolem nich nebudou obdivovatelky. Teď je třeba ukázat, že má smysl pro humor a že oceňuje nápad pořadatelů. Poslouchal monolog (byl to opravdu dlouhý monolog, koneckonců, byl dojemný a stěžejní, a tak musel být dlouhý) a přitom se podíval směrem k Markétě Hejkalové. Usmál se na ni a zamrkal.

Markéta se ovšem neusmála zpátky, ani nezamrkala. Jenom pokrčila rameny a pak kývla hlavou nahoru směrem k němu, jako by říkala: „To ty?“ Nebylo těžké z toho pohledu vyčíst, že mobilní extempore v salónku nenaplánovala. Došlo mu, že udělal chybu. Měl toho člověka zastavit. Ale ne teď, teď už bylo pozdě. To se dalo udělat dřív, předtím, než se začal pitomě usmívat a než zaklapl knihu.

A tak zvolil druhou alternativu, což bylo neudělat nic. Opět knihu otevřel, přiložil prst k řádce, kterou muž právě deklamoval a začal kývat hlavou, jako by všechno bylo naprosto v pořádku. Jako by všechno běželo podle plánu.

Když posluchači uviděli jeho reakci, uklidnili se a zaposlouchali se do monologu. Ano, určitě i ty největší váhavce to muselo přesvědčit, že to takhle bylo připravené, a nechali se unášet větami. Díky své duchapřítomnosti docílil toho, že šlo publikum opět s ním, že se opět ponořilo do jeho textu.

Sledoval ubíhající řádky. Muž mluvil rychle, tak, jak telefonisté mluví, ale pořád mu zbýval pěkný kus monologu. Nikdy by neřekl, že je ten monolog takhle dlouhý. Nalistoval dopředu. Pořád ještě dvě stránky. Dvě stránky hutného a... ne úplně vyváženého textu, napadlo ho najednou. Nikdy dřív si toho nevšiml, ale ten monolog skutečně nezněl tak silně a dojemně, jak si ho pamatoval. Spíš trochu nesmyslně, jako by se volající zbláznil.

Určitě za to mohl ten muž. Mluvil tak, jak volající mluví, rychle, o překot, jako by vysvětloval, kudy se dostat na nádraží, a spěchal kvůli dobíhajícímu kreditu. Jenomže věty, které předříkával, by nikdo ve spěchu říkat neměl. Byly to věty o lásce a smrti, věty, kvůli kterým by si každý volající měl dopředu zkontrolovat, že má dobitý mobil. Ale i pak... i pak by bylo lepší neříkat je do telefonu. Vlastně by bylo nejlepší neříkat je vůbec, pomyslel si.

Všechno, co píšu, napadlo ho, je hra. Hra na vyvolávání emocí, ne na realitu. Hra, ve které lidé mluví hlubokým, klidným hlasem a pronášejí smysluplné, bezchybné, dlouhé věty, a ve které se rakovina dá přežít raz dva. Psaní je jako moje cestování vlakem. To má taky ušlechtilé ideály a vysněný význam, ale v realitě to jsou jen počmárané sedačky a špinavá okna a zpocení, smradlaví spolucestující a prokopnuté příčky kupéček.

Ani ho tedy nepřekvapilo, co se nakonec stalo. Posluchači si evidentně s telefonistou nevěděli rady, chápali, že to má nějaký vztah ke čtení, ale nevěděli jaký přesně. A najednou se někdo rozhodl, že je to nejspíš parodie, a začal se smát. Ano, nebylo o tom pochyb. Začalo to v jeho hořkosmutné větě s veverkou!

A pak se přidal další. A další. Čekal to, ale i tak ho naštvalo, že nejen on, i ostatní si všimli, že jeho text nefunguje, jakmile uteče z rámce knihy. Měl sto chutí zvednout se a něco těm lidem říct, poučit je o literatuře. Neudělal to jen proto, že byl soudný, ano, byl přece velmi soudný. A pak taky proto, že organizátoři naštěstí konečně začali jednat. Nejdřív se zvedla ze židle Markéta. Myslel si, že kývne na ostrahu, nebo policii, ale tohle byla skutečnost, ne jedna z jeho knih, ve které by místní literární festival mohl disponovat nabušenou ochrankou. Jediný, na koho kývla, byl starý pán u vchodu do sálu, a ten si roztržitě nasadil brýle.

Telefonista si ovšem taky všiml, že se něco děje. Zaklapl telefon, tak, uprostřed věty. Pak přeskočil zadní řadu židlí a dřív, než ho někdo mohl zastavit, se rozběhl ven. Pár lidí se pořád ještě smálo a nějaká obdivovatelka pádila se sklenicí vody směrem k mistrovi. A on, mistr, poděkoval a napil se. Už teď věděl, že tu situaci nezvládl nejlíp. Zatímco polykal doušky vody, přemýšlel, jak odpoví lidem, až se ho budou ptát, co to celé mělo znamenat a proč nic neudělal. Bude mít tohle nějaký efekt na budoucí kariéru? Na prodejnost knih? A protože na nic nemohl přijít, začal myslet na různé jiné věci. Na telefonistu, a jestli ho chytí. Na to, jestli se v Havlíčkově Brodě narodil Havlíček Borovský, anebo jestli si to plete. A pak na to, že na slavnostní večeři zkusí říct, že je vegetarián. Kvůli uhlíkové stopě.

 Jakub Dotlačil, Utrecht, Nizozemsko

Setkání po letech aneb Horký podzimní den

Následoval bezostyšně hlasitý hovor.

Neuvěřitelné... pomyslel si. Přestal číst, polil ho studený pot. Než se stačil nadechnout, šedovlasý muž hovor ukončil. Široce se usmál a pokynul. Gesto znamenalo: Pokračujte.

Spisovatel položil svou knížku na stolek a chvíli na dotyčného zíral. Už chtěl říct něco sarkastického na jeho adresu, když ... Teď ho polil horký pot. Ale to je přece ...

Neřekl nic. Nejistým gestem požádal rozrušené posluchače, aby se ztišili. Lehce třesoucí se ruka opět uchopila knihu. Četl dál, ale procítěnost byla tatam. Kapesníky v publiku už zůstaly suché.

Závěr. Několik ctitelek přišlo autora potěšit, mluvili o hulvátství a tak. Rychle jim podepsal přinesené knihy.

Zvedl se. Ani nevěděl, jak se z kulturáku dostal ven. Teprve čerstvý podzimní vítr ho trochu probral. Zdálo se mu to nebo ne? Byl to vůbec on? Nervózně se rozhlédl kolem sebe. Zpáteční jízdenku do Prahy zmačkal a šel se ubytovat do hotelu. Tušil, že ještě není konec. Esemeskou se omluvil z odpoledního rautu – není mu dobře.

Vlastně nelhal. Tenhle den ho strašil ve snech. A teď byl tady, skutečný až na kost. Už nepochyboval. Byl to on. To střetnutí očí nebyla náhoda. Ten pohled říkal: Jsem tady, vidíš mě?

Zamkl za sebou, svalil se do křesla a nalil si hotelovou minerálku. Ne, to ne. Chladnou hlavu. Nejlepší bude přece jenom odjet a zapomenout na to. Byla to jenom náhoda, prostě se přišel podívat. Nic za tím není. Co by taky mohl chtít. Už se chtěl jít na recepci omluvit, když v tom kapsa jeho kalhot začala hrát. Volá neznámé číslo. Srdce mu skákalo až v krku. Klid, klid, to bude někdo z nakladatelství, říkali, že se tenhle týden ozvou.

Prosím, Vítek.

Buď zdráv, Kamile, ozval se starší pevný hlas. Tady Karel, vzpomínáš si na mě?

Jistě ... - vypravil ze sebe a hluboce polkl.

Dostal jsem na tebe číslo od paní ředitelky. Říkala, že budeš rád, když se ti ozvu. ...

Ano, samozřejmě... , - další polknutí . ...Co máte na srdci?

Zvu tě na kafe. Nebo na sklenku. Dneska v sedum ve Zlatým lvu, nahoře na náměstí. Rezervoval jsem stůl.

Přijdeš?

Ano....Přijdu.

Mechanicky si uložil číslo volajícího ....: Karel. Mozek pracoval na plné obrátky. Nervózně namačkal Markétino číslo.

Dobrý den, Markéto.

Dobrý den, Kamile! Jsem ráda, že voláte. Je vám líp? Přijdete?

Ne, ne, promiňte, opravdu se na to dneska necítím, asi na mě něco leze. Jen jsem se chtěl zeptat... Nedávala jste dnes někomu moje číslo?

Ano, přišel za mnou nějaký starší pán. Říkal, že se znáte, z dřívějška, a že si vás moc váží. Myslela jsem, že třeba bude chtít váš podpis. ... Asi jsem to neměla dělat. Omlouvám se.

Ne, to je v pořádku. Známe se. Jen jsme se dlouho neviděli. Chtěl jsem jenom vědět, jak se ke mně dostal. To je v pořádku. Děkuju. Ať se to dnes vydaří! Na shledanou, Markéto.

Zdá se, že Markéta nic neví. Trochu se mu ulevilo. Trochu.

Je to tak deset let, co ho potkal. Možná už i víc. Jako spisovatel byl tehdy na začátku. Poprvé se viděli u baru po nějakém koncertě. Hrál na trubku, skvěle. Už tenkrát mu táhlo na šedesát, ale nebylo to poznat. Choval se nenuceně, přátelsky. Dali se do řeči. Nebyly to obvyklé žvásty. Viděl pod slupkou sebevědomého spisovatele rozpaky, nejistotu. Vyprávěl mu o svých začátcích muzikanta. Vzal si Kamilovu první knihu. Zdálo se, že zájem nepředstíral. Párkrát se potom ještě viděli a pak zmizel z jeho života. On zmizel. Ta brožovaná knížka povídek, kterou mu Karel tenkrát na oplátku věnoval, zůstala. Zvláštní knížka, vydaná ve vlastní režii minimálním nákladem.

Blížila se sedmá hodina. Kde je ta ranní pohoda... marně se snažil navodit ji zpátky. Cítil, jak se potí. Musel si dát sprchu. Rychle se oblékl a aspoň navenek jistým krokem zamířil na náměstí. Cestou si připravil řeč. Horečně uvažoval, kolik peněz si bude moct dovolit do toho investovat. Padesát tisíc... Bude to stačit?

Ve Zlatém lvu bylo jako obvykle plno. Opětoval obdivné pozdravy personálu a několika hostů, návštěvníků veletrhu. Oči chvíli přivykaly šeru a pak ho uviděl. U zadního stolu.

Dobrý večer.

Dobrý. Dobrý., Jsem rád, že tě zase vidím, hochu. Posaď se. Dáš si kafe?

Ne díky, jenom matonku. Jak se vám vede? Vypadá to, že vůbec nestárnete.

Díky. Pane vrchní! Mattoni!

Trapné ticho. Kamil se ze všech sil snažil zakrýt nervozitu. Starý trumpetista se mu díval do obličeje. V tváři měl lehce pobavený výraz jako při poledním veřejném čtení.

Myslím, že jsme si tenkrát tykali. Ale jak chceš. Já ti můžu tykat, ne? ... Sleduju celou dobu, co děláš. Mám všechny tvoje knížky.

Díky. To mě těší.

Nezeptáš se mě, jak se mi líbí?

Jak se vám líbí?

Moc pěkný čtení. I ta poslední novela. Jsi dobrej vypravěč. Je to slušně vystavěný. Jsou tam zajímavý nápady. Posledních pár let je tam i to řemeslo, co ti na začátku chybělo.

Nepřechvalte mě.

Bez obav. Už jsem skončil.

Další ticho přerušil spisovatel.

Pojďme k věci. Bude stačit padesát tisíc?

Padesát tisíc? O čem to mluvíš?

Nehrajte si se mnou, Karle. Skončeme to. Nabízím vám padesát tisíc. Padesát za to, že se dnes vidíme naposled. A že oba zapomeneme na to, že jsme se kdy znali.

Stal se z tebe obchodník, hochu. Moc se to k tobě nehodí.

Nechte toho. Proč jste mi volal? Jde vám přece o prachy? Nebo ne?

Ty myslíš, že to, co vím, má cenu padesáti tisíc?

Dobrá. Sto tisíc. Zítra vám je sem v obálce přinesu. Domluveno?

Nenos, hochu.

Kamil pomalu ztrácel sebekontrolu. - O co vám teda jde? Chcete mě zničit?!

U stolu za tebou se na nás otáčej.

Chcete mě zruinovat? – zašeptal rozzlobeně.

Myslíš, že jsem takovej pes?

Co teda chcete?

Dlouhé ticho.

Přemýšlel jsem o tobě. Nebylo jednoduchý napsat ty knížky.

Sarkasmus, pomyslel si Kamil

Kolik už jich je? Devět? Co rok, to knížka. Jsi produktivní.

Proč o tom mluvíte?

Máš talent. Rozhodně větší než já. Bylo ti to jasný už tenkrát, když sis přečet to moje psaní, nemám pravdu?

Co jako mi mělo bejt jasný?

Bylo ti jasný, že nemám ambici bejt spisovatelem. Že dobrej švec se drží svého kopyta. A že vlastně nebude nemorální, když si z těch povídek něco vypůjčíš. Bude to ve skutečnosti záslužná věc, vybrat ty perly z bláta ...

Atmosféra zhoustla na maximum. Na tohle Kamil připraven nebyl. Ten chlap ho zase prosvítil jako rentgenem. Přesně takhle tenkrát uvažoval, když začal psát první novelu s ukradeným příběhem. Ty povídky psal člověk, který byl lidsky někde jinde, navíc byly skoro všechny výborně vypointované. Při druhé knížce se Kamilovo svědomí ještě trochu ozývalo, při dalších už ne. Jenom ze spaní ho občas budil sen jako vystřižený z téhle restaurace.

Karel nenápadným pohybem odněkud vytáhl brožovanou knížku známého formátu.

Kamil věděl, že teď je poslední možnost přejít do útoku. Co teď budete dělat? Obviňovat mě z plagiátorství? Chcete mě zdiskreditovat? Co je na tom ksakru špatnýho?

Vždyť ty vaše povídky nikdo nezná. Nikdo je nečetl a nečte. Ani číst nebude. Chcete mě zničit? Kdo vám na to dal právo? Jste muzikant. Dobrej muzikant. Proč u toho nezůstanete? Proč se mi montujete do života? Proč mě nenecháte na pokoji!? Stejně vám nikdo neuvěří. Jak to vůbec budete prokazovat? Můj právník to roznese na kopytech. Uškodíte tím jenom sám sobě! Rozumíte?! Při posledních větách si Kamil povolil kravatu, naklonil se ke starému muži a šeptem mu je skoro křičel do obličeje.

Starý muž téměř nehnul brvou.

Kamil se pod silou jeho klidu sesunul zpátky do židle. Čelo mu orosil pot. Vypadal, jako když se o něj pokouší infarkt.

Karel ho nechal chvíli vydýchat. Pak knížku vzal a podal ji Kamilovi.

Máš pravdu, hochu. Ve všem máš pravdu.

Kamil nevěřil svým očím. To, co držel v ruce, byla skutečně knížka Karlových povídek.

Byla by škoda, kdybys přestal psát. Vezmi si to. Psal jsem to tak trochu i pro tebe.

Knížka Karlových povídek, římská dvě.

Jan Chvála, Havlíčkův Brod

Setkání po letech

 „Haló … promiň, teď ještě nemohu. Zavolám ti později,“ a zavěsil telefon.

Rozhlédl se kolem sebe a všiml si, že jsou na něho upnuty pohoršené pohledy ostatních posluchačů. Omluvným pohledem přejel po místnosti až ke stolku, kde seděl sám autor knihy.

„Promiňte prosím, omlouvám se za vyrušení ...“ a vypnul zvuky na svém telefonu.

Všichni posluchači vzali na vědomí omluvu a obrátil svou pozornost k předčítajícímu muži. Ten však zůstal pohledem upřený na muži s mobilem.

„Odkud ho znám?“ přemýšlel. Ten muž mu byl něčím tak povědomý, ale nedokázal si rozpomenout, kam by ho mohl zařadit.

Možná, že je to jeden z jeho věrných posluchačů, který chodívá na jeho čtení. Tyto myšlenky mu jako blesk prolétly hlavou, ale pohled na ostatní zúčastněné mu připomněl, proč tu jsou. Kývnul tedy hlavou na znamení, že omluvu přijal a začal znovu číst. Dokončil svůj rozečtený úryvek z románu, který měl šťastný konec, přestože součástí zápletky byla nešťastná láska a zločin.

Ještě když za ním chodili přítomní posluchači pro autogram do knihy, nejednomu se v očích leskly zbytky slz a nebo v rukou alespoň žmoulali kapesník.

Ani nevěděl, s kolika lidmi prohodil pár zdvořilostních frází a kolik podpisů už rozdal, ale najednou zjistil, že již sedí v místnosti pouze s pár dvojicemi, které se tiše baví a od jednoho stolku v rohu místnosti ho sleduje onen muž s telefonem. Najednou muž vstal a pomalu se blížil k němu.

„Promiňte prosím, směl bych si k vám na chvilku přisednout?“ zeptal se nesměle, když došel ke stolku.

„Prosím, posaďte se,“ odpověděl jsem. Posadil se ke mně a bylo na něm vidět, že by mi chtěl něco říci, ale pravděpodobně nevěděl, jak by začal.

Prohlížel jsem si tvář toho muže a někoho mi strašně připomínal.

„Neznáme se odněkud? Jste mi velmi povědomý, ale nedokážu si vzpomenout. Víte, při svých setkáních se vídám s tolika lidmi, že mi občas dělá problém se rychle upamatovat,“ začal jsem tedy náš rozhovor, protože jsem velmi chtěl vědět, kdo ten muž naproti mně vůbec je.

„Je mi líto, pane, ač mne to velmi mrzí, my dva jsme se nikdy nepotkali,“ odpověděl tiše, „a přesto toho máme hodně společného,“ dodal skoro tajemně.

„Dovolte mi nejdříve, abych se představil,“ řekl, „jmenuji se Tomáš Stránský.“

„Ivan Dolejší, těší mne,“ odpověděl jsem, „ale to vy pochopitelně víte. A nyní mi, prosím, řekněte, co máte na mysli tím, že máme hodně společného,“ spěchal jsem na něho, neboť jsem toužil znát více o tom, co se mi chystal říci. Prohlížel jsem si muže naproti mně. Nemohlo mu být více než 25 let. Sympatický mladý muž, s tmavými vlasy a temně hnědýma očima. „Ty oči,“ proběhlo mi hlavou, „ty oči znám, ale odkud?“ přemýšlel jsem horečně.

„Víte, je to dlouhý příběh a já jsem ho tu dnes kousek vlastně slyšel,“ začal vyprávět Tomáš Stránský, „a přiznám se, že to bylo velmi poutavé,“ pokračoval. „Jsem velmi vděčný paní Markétě Hejkalové, že mi zavolala a pozvala mne sem. Je to moje dobrá známá a zná můj příběh. A protože četla vaši knihu, myslela si, že by mne to mohlo zajímat.“

Stále jsem nechápal, kam Tomáš Stránský míří.

Ten románový příběh byl můj! Jak a v čem se tedy mohl podobat jeho příběhu?

„Říkáte, že můj román má něco společného s vámi, tedy pokračujte prosím,“ pobídl jsem ho.

Podíval se na mne rozpačitě, jakoby přemýšlel, kde má začít. Vzápětí se ale rozpovídal ...   

„Můj příběh je o ženě, která měla nelehký život a přesto dokázala projít jím s velkou láskou v srdci. Tahle žena měla za manžela vojáka z povolání. Kvůli jeho zaměstnání se museli často stěhovat. Trpělivě snášela změny prostředí a po nějaké době i změny jeho nálad. Její muž propadl alkoholu. Stále častěji bývala dlouho sama a potom trpěla při jeho návratech nesmyslné hádky a roztržky. Každou hádkou a ponížením v ní zabíjel kousíček lásky, kterou k němu chovala, když se brali. Jednou potkala muže, který jí dokázal dávat to, co nenacházela u svého manžela. Pozornost, něžnost, lásku, úctu ...“

„Zamilovala se do svého přítele,“ pokračoval Tomáš ve svém vyprávění a já ho pozorně poslouchal, „ale najednou přišla zpráva o novém stěhování s manželem do jeho nového místa působnosti. Její přítel jí nabízel, aby zůstala s ním. Moc ji přemlouval. Ale ona nemohla. Nemohla zůstat, protože si neuměla představit, co by bylo s jejím mužem. Nedokázala ho opustit. Na rozloučenou jí její přítel řekl, že si sama zvolila svůj osud a odjel.“

Tady Tomáš přerušil své vyprávění a já se mu znovu podíval do čokoládově temných očí. „Ano, znám ty oči. Jsou to oči ženy, kterou jsem kdysi znal a velmi miloval,“ najednou mi blesklo hlavou. Ale protože jsem chtěl znát i zbytek příběhu, nepřerušoval jsem ho.

Jen jsem se snažil dát si dohromady souvislosti. „Prosím, pokračujte,“ žádal jsem Tomáše …

„Za krátký čas po přestěhování se stalo něco, co změnilo její život od základu.

Jednoho dne se její muž nevrátil domů. Místo něho přijela vojenská hlídka s oznámením, že její muž pod vlivem alkoholu při hádce zastřelil svého kolegu a o několik minut později se zastřelil sám. Jakoby už tato rána sama o sobě nestačila, oznámili jí, že do týdne bude muset uvolnit služební byt.“

„A to všechno zrovna teď, když čekala dítě,“ znovu se na chvíli odmlčel Tomáš. Využil jsem této pomlky ve vyprávění, abych nabral dech k otázce, kterou jsem měl již delší dobu v hlavě. „Ta žena, o které mi vyprávíte, nejmenovala se Anna?“ zeptal jsem se docela netrpělivě. „Anna Hájková, za svobodna Stránská. Vrátila se po smrti manžela ke svému dívčímu jménu. Chtěla udělat tlustou čáru za svým minulým životem a žít jen pro své dítě a novou budoucnost,“ pokračoval Tomáš a já jsem nyní věděl, že hledím do očí svému synovi. Jenže teď byla nasnadě další otázka.

„Tomáši a vy víte, kdo byl oním přítelem této ženy? A proč se tedy nevrátila k němu, když věděla, že …?“ začal jsem se ptát, ale než jsem stačil dokončit otázku, Tomáš se usmál a odpověděl.

„Moje matka mi o vás hodně vyprávěla. Styděla se za svůj osud, který si vybrala a proto zvolila cestu pro samotu s dítětem a všechnu lásku a péči se rozhodla dát pouze jemu.“ Najednou mi stouply slzy do očí. Moje milovaná Anna, která se mi ztratila ze života jako mávnutím kouzelného proutku, zůstala věrná alespoň vzpomínce na mne a přivedla na svět mého syna.

„Co je s Annou teď?“ zeptal jsem se s napětím v hlase. Najednou jsem dostal strach. „Žije ještě? Je v pořádku?“

Tyto otázky zůstaly nevyřčené, ale dožadovaly se odpovědi. Tolik bych ji chtěl vidět. Zeptat se jí na spoustu věcí. Proč mi nic neřekla?

Ticho přerušil Tomáš. „Dovolíte, rád bych teď vyřídil jeden telefonický hovor,“ požádal.

„Ale jistě, prosím, mám se vzdálit?“ zeptal jsem se. Již vytáčel čísla na mobilu a rukou mi naznačil, abych zůstal.

„Haló, tak už mohu mluvit. Neboj se, všechno je v pořádku.“ „Děkuji ti … maminko … a teď bych ti rád někoho předal ...“ podíval se na mě a podával mi mobil „jsem rád, že jsem vás našel, maminka by nenašla sama odvahu. A díky, že jste mne vyslechl“, vtiskl mi do dlaně telefon. Se srdcem v krku, které se rozhořelo vzpomínkou a velkou láskou, jsem řekl do telefonu: „Dobrý den Aničko moje, dnes je můj nejšťastnější den. Takže všeho nechej a já s Tomášem vyrazíme za tebou. Je toho tolik, co si musíme říct a stejně toho tolik chci vědět od tebe.“ Na druhé straně se ozvalo: „Ahoj Ivánku, čekám na vás a také jsem šťastná. Děkuji vám oběma.“ S Tomášem jsme se na sebe usmáli a oba jsme cítili, že tohle setkání po letech bude možná lepší než cokoliv dříve.

V duchu jsem blahořečil Markétě Hejkalové, že čte moje knihy.

Ivana Kutejová, Světlá nad Sázavou

Setkání po letech – Blonďatá inspirace

Zděšeně mi zacukalo rameno a moje hlava se málem skutálela pod sedačky v první řadě.

Nechápu, proč si nevypnul mobil. Tohle dělá můj muž pořád, s mobilem za poslední roky doslova srostl. Tak už to típni, prosím ho v duchu schovaná pod sedadlem a jenom doufám, že si mě Jakub čtoucí svou knihu a vznášející se v dojemném rozpoložení nevšiml. Myslím, že ho to naštvalo. Škoda, že nemůžu vidět jeho zhnusenej pohled. Těšila jsem se, jak si ho pěkně z dálky prohlídnu, jak si ho nerušeně vychutnám . Teprve teď, v pokroucený póze s kolečkama potu v podpaždí mi dochází, že se stále ještě bojím toho okamžiku, až se naše pohledy střetnou.

Jako bych se vrátila na prosluněnou Vinohradskou třídu, kterou brouzdám a očima vytahuju zpoza rohu jeho přirozeně vysvalenou postavu. Přeju si zahlídnout tu známou, fáčovou, kostkovanou košili. Možná jsem do šedých, kamenných kostek chodníku vyšlapala klikatou cestičku. Vracím se domů a píšu básně o klukovi, kterej si mě nevšímá a já ho šíleně miluju, a když ho potom náhodou potkám cestou ze školy, trhaně odvrátím hlavu a ledabyle odpovím na pozdrav. Nemůžu se na něj podívat, asi bych zakopla nebo šlápla do louže nebo by se mi zvrknul kotník nebo tak nějak.

Byl můj první a nikdy jsme spolu nechodili. Za naše milostný dobrodružství mohly třídní večírky, bílý víno a Vláďa Mišík.  Vážně nevím, jak jsem mohla bejt tak zblblá do Jakuba, protože jsme si nikdy moc nepovídali. Myslím, že měl zvláštní afrodiziakální vůni a schopnost oblbnout všechny holky v okolí. Jenže já to brala moc vážně a moje zamilovanost vydržela roky a stála mě několik kamarádek. Vzpomínám na prázdniny na Slapech, kde se v houpajícím hausbotu sešla parta známejch a já jsem tam byla s ním v tichý dohodě. Věděla jsem, že patříme k sobě . Večer jsme se mačkali na palandě ještě s mojí kamarádkou Jitkou a ta mi druhej den ráno povídá, že co je to za blbce, když je tam se mnou a přitom ji hladí pod dekou.                

Tak strašně mě naštvala, že jsem s ní od tý doby nepromluvila slovo. Rozloučily jsme se a tím to zhaslo. Naše společný budování úlů na chalupě, procházky lesem, vyřezávání šperků z pecek mirabelek, všechno bylo v háji. Už jsme se nikdy neviděli a to už je 27 let.

Uf, co se mi to honí hlavou, je třeba vylézt ven zpod židle a hledat rovnováhu, bejt v pohodě.

Manžel už opustil sál. Musel něco nutně zařídit. Už se ani nenamáhám vzdychat. Všechny dobře míněný rady a prosby, aby si hlídal svoje soukromí a vysvětlil spolupracovníkům a klientům, že volat těsně před půlnocí se nesluší, míjejí jeho uši jako míč branku, když se pokouším hrát fotbal. Tentokrát se vytrestal sám, protože na tuhle akci se mi vnutil. Má velkou potřebu seznamovat se s mými přáteli. Jenže Jakub není můj přítel, je jen snem, který se mi občas zdává a zapomenutým listem z knihy mýho života.

Poslední dobou na mě doléhala únava a pocit, že moje manželství je vír stále se opakujících chyb a moje láska a city se vytrácí jako voda z vany, když vyndáte špunt. Utíkala jsem se proto ke snění o Jakubovi a přála si ho potkat. Vím, že to zní hloupě. Jako z pitomýho, televizního seriálu. Nemohla jsem si pomoct.

Nevěděl o tom nikdo, ani Markéta, když mě zvala na veletrh a s nadšením sobě vlastním vykládala, jak moc se těší na pana Jakuba. Já jsem držela jazyk za zuby.

Vlastně ani nevím, co tak procítěně četl. Nějak se mi k němu ten sentiment nehodil. On byl lovec a jeho kniha jen vyretušovanou fotografií z lepší společnosti. Příběhy mužů a žen servírovaný na stříbrným tácu a vybroušeným stylem, ze kterýho byla cítit ta jeho vůně, ale tlukot srdce jsem nezaslechla , ani skřípění zrnek písku ze špinavých podrážek. Jako by svět, ve kterým se jeho hrdinové procházeli byl bez prachu a špíny.

Konečně dočetl, ještě diskuze a půjdeme domů. Je mi smutno. Tleskáme. Zvedám se a odcházím. Markéta mě chytá za ruku a někam mě vláčí.  „Pojď, to si nemůžeš nechat ujít. Předáš mu kytici.“ Ježkovi voči, to mi ještě tak scházelo! Markéta je neoblomná. „Nevymlouvej se, sluší ti to a vím, že máš všechny jeho knihy přečtený. Tak se nevykrucuj!“

Blížím se k němu s kyticí a připadám si jako tenkrát před školou. Nádech…, výdech…, tentokrát to zvládnu bez škobrtnutí.

Předávám mu kytici, podávám mu ruku. „Děkujeme, bylo to úžasný.“ Na chvíli cítím jeho dravčí pohled, v zelených očích má pořád záblesky. Určitě mě poznal, na rtech se mu objevil jemný úšklebek, zmáčkl mi ruku dost pevně. Vzápětí se usmál: „Já taky děkuju,Vám Všem, Vy jste úžasní !" Maličko se uklonil a políbil mě. Chlad projel celým mým tělem, sevřel mi podbřišek. Rychle jsem ustoupila o krok zpátky. Teď už jeho pohled patřil jenom a pouze tleskajícím fanynkám. Taky se usmívám. Odcházím lehce, jako bych odložila těžkej nákup. Zavírám kapitolu jednoho snu.

Na náměstí u kašny na mě čeká můj manžel, tváří se zkroušeně. „Promiň, ten hovor jsem musel vyřídit, příště si vážně vypnu mobil. Tak povídej, jaký to bylo? Povídali jste si? Není ti dobře? Byl tam strašnej vzduch viď, jsi nějaká bledá. Můžu ti říct, na co jsem přišel?“  Vytrhl mě z myšlenek na Jitku, mohla bych sehnat její číslo a zavolat jí.

„Jasně, povídej“, očekávám nějakou přednášku o tom, koho půjde volit nebo o Winstonu Churchilovi nebo o Bibli, což jsou jeho nejoblíbenější témata.

Jemně mě chytil za paži. „Že tě strašně miluju!“ Vykročili jsme společně z náměstí domů. Najednou mi bylo hezky, slova mýho muže hřála jako rozfajrovaný kamínka a já byla hotová odpustit mu všechno to pitomý zvonění mobilu.

„Hele, támhle jde, nechceš mě seznámit?“ Ukazuje můj muž na Jakuba rozkládajícího v živým hovoru se dvěma slečnama. „Ani ne,“ povídám s nosem vraženým do jeho ramene.

Konečně se usadil ve vlaku, zatáhl záclonku na dveřích kupé, chtěl být sám.Trochu ho tlačil žaludek, povolil si knoflíček u kalhot a nechal myšlenky volně plynout. Nechal se pomalu unášet do jemných přediv vztahů mezi hezkou blondýnkou, uštvaným manželem a jedním spisovatelem. Možná má námět na novou knihu. Je spokojený, doma ho jistě čeká dobrá večeře a vychlazený pivo.

Radana Matějčková, Babice, Havlíčkův Brod

Cesta

Vstal se vztyčenou rukou. Znamení: Ticho, neslyším! či snad: To jsem já!

Ten muž seděl, tedy teď právě stál, uprostřed zadní řady. Dopředu ke dveřím to měl opravdu daleko. Rozhoupal své tělo s větou: „Špatně tě slyším…“ a jal se k odchodu. Jeho statnější postava se prodírala řadou. Připomínal ledoborec, jak se před ním postupně rozestupovaly židle. Co krok to „křoupání ledu“.

Přeťal niť. Dojaté posluchačky (o jejich protějšcích se dojatost napsat nedá. Žádný se nemaskoval kapesníkem.) přilepily oči na muže. Vyměnily příběh knihy za skutečný. Poslušně pohledem doprovázely cestu neznámého.

Chtěl číst. Markéta – organizátorka za mužem tiše zavřela dveře. Vřele se usmála a lehkým kývnutím hlavy vyzvala k pokračování.

Opět na jeho rtech viselo toliko očí. Cítil, i přes vpád nevítaného, blažený pocit spokojenosti.

Chtěl číst, ale zvláštně se začíná v místě tak prosyceném city. Dostával se k němu pozvolna. Sílil jak hlasem, tak příběhem. Z monotónního vyprávění docílil dramatického přednesu, než se ozvalo: Vemte si mě, já zvoním!

Vrátil list. Lehce se osvěžil sklenkou vody. Podíval se na napnuté posluchače a vklouzl zpátky do odlehlé samoty Anglického hrabství. Bylo mu krásně. Proudy slz střídalo sborové usrknutí bolesti, když vynesl ortel nad mladou slečnou. I jemu bylo úzko, když svou milou ukládal k věčnému spánku. Jeho hlas se ztišil v osudových větách, až utichl ve třech tečkách ukázky…

Úspěšný víkend! Tak lehce by se dalo shrnout jeho vystoupení na letošním veletrhu. Nadšené ohlasy, autogramiáda, kde vyslechl snad všechna jména kalendáře. Dalo by se  říct, že lehce zpychl. Samozřejmě v dobrém smyslu slova a samozřejmě ku prospěchu dalších děl. Možná jen v skrytu duše litoval svého rozhodnutí cesty vlakem. To když na odjezdové tabuli svítil červený nápis téměř hodinového zpoždění. K tomu to dusno před bouří.

Postavil se čelem k tabuli a přepnul svou mysl do fantazie, jak to občas (poslední dobou velmi často) dělává.

„Jsi to ty, Mirku?“

Ještě cválal na koni, v patách oblak prachu. Skoro by smekl klobouk… Otočil se za hlasem. Nic!

Ač si o sobě myslel, jak výtečně mu slouží paměť, žádná synapse neproběhla.

„Seděli jsme spolu na základce.“

Tato žena vypadala mnohem starší, než aby mohla být jeho spolužačka. V skoro zapomenutém se mu však vybavila. Drobná holčička s copem do půli zad… Ale to nemůže být přeci ona. „Alena?“ vyslovil s otázkou.

„No, jasně!“ Rozkřikla se poněkud nevhodně. „Teď jsi někdo, co? Dotáhl jsi to ze třídy asi nejdál… Víš, co? Že se mi podepíšeš!“

Nadšení střídala rezignace. Úsměv, tužku do ruky a nacvičený podpis.

Po hodině čekání s ním nastoupila do kupé také. Vzpomínky na heřmánkový šampon vzaly za své. Překryl je cigaretový kouř a pachuť stařešiny.

Usedli si do středně vyhřáté „trouby“ a po dvou a půl hodinách budou správně propečení. Zlatá klimatizace! V duchu zpytoval svědomí a oddával se aspoň chladným myšlenkám na své auto, které dobrovolně zanechal v garáži.

„Jsi v Praze, co?“ tasila jednu otázku za druhou a dlouhá štreka před ním. „To je skvělé, bála jsem se, že pojedu sama. Taky tam jedu… Hodně dlouho jsme se neviděli, co?“

Byl rád středem pozornosti – v knižním světě. Rád si o sobě přečetl. Pro život byl introvert. Byl rád sám. Vlastně on nikdy nebyl sám. Vždy s ním byli jeho hrdinové. Sám se svou fantazií. Její společnost ho netěšila, ale nechtěl být nezdvořilý. Ještě ale než vlak vyjel z nádraží, uvažoval o záchranné brzdě. Zneužití se trestá! Ale co ty dvě hodiny před ním a ještě dalších dvacet k tomu jako bonus!

Alena. To jméno si psával zezadu sešitu. Jak ten čas letí.

Lesy míjely pole, paseky, stavení se zahradami, vysoké ploty. Dostával se do svého světa. Lesy, pole, louky… a k tomu hlasité vzpomínky stařeny. Není přeci tak starý! Rázem je zpět v realitě.

Co výlet? Jako by mu podstrčilo podvědomí. Výlet s Ekocentrem na kole. Ty těžké nohy, co sotva druhý den vstaly z postele. Co téměř kolapsový stav po zdolání rozhledny. To tlak stoupal do rekordních výšin.

„O Vaňoučkovi asi víš, co?“ drkla do něho loktem, aby si vysloužila pozornost.

„Libor,“ doplnil jméno. V obrazu jeho mysli se zjevil klučina. Odstáté uši, první lavice u okna, nebo druhá?

„Chudák, už je pod kytkama…“

Nejen slovní spojení, co mu trhalo uši (velmi si zakládal na gramatické češtině), ale i spojení jeho spolužáka se smrtí ho přirazilo k sedačce. „Taky už nejsme nejmladší, co?“ podtrhla význam oněch slov.

Skvělý pocit! Tak ten už se nedostával. Slunce pálilo, tělo slepené potem, nohy v botách zbobtnaly a k tomu všemu ona. Zaživa ubit slovy, knižní titulek, co mu prolétl myslí. Ale spíš by se hodil: Když otevřel oči.

Vlastní stáří ho vyděsilo. To, které si nepřipouštěl a ono přišlo. Cítil se být klukem a spolužačka s fotkami vnoučat a prošedivělou kšticí. Obklopoval se mládím, až mu uvěřil…

„Pěkný den, Mirku. Jsem ráda, že jsem tě viděla. Díky,“ vyslovila babička – spolužačka ze základky.

„Tobě taky, ahoj.“ Chtělo se mu říct s úctou ke stáří: Nashledanou. Jako mladší staršímu. Vystoupila.

Ještě chvíli se škvařil ve vlastní šťávě, než také vystoupil.

Spokojený sám se sebou a přitom zvláštně rozčarovaný poznáním. Kolik je to vůbec let, co se neviděli?

Jako tečku za úspěšným víkendem si šel pro potěchu do knihkupectví nakouknout do výlohy. (Zřejmě v tom je už nevinná úchylka.) Oči s nadšením hledaly v popředí, ve vyšších řadách, s nejistotou v druhých, když se zklamáním spatřily hřbet knihy, která byla zastrčená ze strany, snad jako podpěra velké knize o akvarijních rybičkách.

Chvátal svým vláčným krokem domů a raději vynechal oblíbené knihkupectví, kde si vydobyl čestné místo.

Skvělý pocit! To bylo jediné, co jeho dnešní rozpoložení postrádalo.

Jana Hůlková, Česká Třebová

Setkání po letech aneb Andělská s jiskrou podruhé

To svět neviděl, otáčeli se na něj zaposlouchaní hosté.

„Děláte si legraci? Běžte se vybavovat ven!“ vyskočila prudce ze své židle. Ten roztomile dotčený pohled, ruce křečovitě v bok a vlasy. Ty blonďaté nevídaně jemně vlnité vlasy. Jindy by neomaleného drzouna trefnou poznámkou vyprovodil za dveře, teď ho ale beze slova nechal prodrat zástupy naslouchajících. A civěl. Prohlížel si ji a nevěřil.

Jako by to bylo včera: před půlnocí ji vyzvedl na břevnovských kolejích (konečně mu zápaďácký bavorák k něčemu byl) a společně vyrazili do Střešovic. Šťastní, že jsou spolu, bloumali potemnělou Ořechovkou a hádali, která z vil je nejhezčí. Fantazírovali o tom, jak se jednou do nějaké nastěhují. Po očku ji sledoval, byla nádherná. Vypadala jako anděl, nebýt dráždivé jiskry v těch nebesky modrých očích. Až se divil, kde se v útlém těle bere tolik sebevědomí. Nic si nenechala líbit a uměla si stát za svým. Společnost uznávaného spisovatele jí dělala dobře. A on ji zbožňoval. K návštěvě u něj v Dejvicích se nenechala dvakrát pobízet. A její mladé tělo mu v rukou zhmotnilo zázrak.

Teď tu zase sedí před ním, už klidná, a poslouchá. Ta jiskra tam pořád je. I po dvaceti letech. Jak je to sakra možné? Zápal do čtení je ten tam. Ať už ta zatracená půlhodina skončí, potřebuje s ní mluvit! Jenže ona se nečekaně zvedá, ohýbá se pro tyrkysovou kabelku a mizí v davu. To nesmíš! Ještě pět minut, snad mi neutečeš daleko. Kdyby tu nestála ta Hejkalová, mohl bych to useknout dřív. Takhle musím vydržet.

Seznámili se asi rok před revolucí. Ona prvním rokem studentka literatury, on už tehdy obdivovaný pisálek. Jí bylo dvacet, jemu o osm víc. Jako holka z maloměsta nadšeně poznávala velký svět, ale nezaplétala se jen tak s někým. Měla svoji hrdost. On jí však silně imponoval. Znal malebná pražská zákoutí, vodil ji mezi kamarády z disentu a půjčoval skvosty ze své knihovny. O přečtených knihách s ní potom hodiny vášnivě debatoval. Byla mu rovnocennou partnerkou, jako by těch osm let zkušeností dohnala v nějakém rychlokurzu. Rozumná, uměla naslouchat, ale zároveň přesně dokázala vyjádřit, co chce. To nikdy nezažil. Byla jeho drogou. Tedy do té doby, než odjela na léto domů, pryč z Prahy. Párkrát se viděli, ale když sejde z očí, postupně sejde i z mysli. Nikdy by nevěřil, že bude schopný se jí vzdát. V divoké době ho však semlely manévry na záchranu pronásledovaných kamarádů, spolupráce se studenty a v listopadu hlavní akce. Jistě, rozhlížel se tehdy, jestli ji na Národní třídě neuvidí. To by k ní sedělo, k zapálené studentce. Ale neviděl.

Potlesk. Děkování. Konečně. Stoupá si na špičky, aby mezi davy knihomolů zahlédl tu božsky kudrnatou kštici. Netrpělivě, snaží se systematicky, křižuje mezi stánky, řadu za řadou, sál za sálem. Objevuje ji u zapadlého krámku v přízemí a pozná ji podle tyrkysu přehozeného přes ruku. Listuje v nové Nesvadbové.

„Nevím, jak bych začal,“ koktá ve veletržní kavárně a netuší, jak se mu ji sem vlastně podařilo dostat. Šla jenom proto, že je slavný spisovatel (přestože druhá polovina autorského čtení nestála za nic). Nezalamovala se totiž jen tak s někým.

Vyprávěl jí o neskutečné podobě a snažil se z ní vymámit co nejvíc podrobností. Po kom jsi tak krásná? Nestudovala maminka v Praze? Připadal si jako po brku trávy – lety v čase, dvacet let sem, dvacet let tam, žádná míra. Sedí před ním mladá žena, která vypadá stejně teď jako tehdy.

„Já ale matku nemám,“ zaskočila ho po krátkém tápání. „Vyrůstala jsem u babičky, osvojila si mě, když jsem byla úplně malá. Matka se občas objevila s dárkem, všichni mi ale namlouvali, že je to teta přes koleno. Mně to nepřišlo divné, protože mámou pro mě prostě byla babička.“

Andělská studentka literatury tedy o našich odloučených prázdninách přišla do jiného stavu, a když se otevřely hranice, frnkla. Do ještě většího světa. Nabrnkla si diplomata a projela s ním půl světa. S malým dítětem něco nemyslitelného. Na rodinný život ji, bohémku, neužilo a věděla, že doma bude její holčičce nejlíp. Sama potřebovala mít volné ruce.

„Dozvěděla jsem se to, až když mi bylo třináct. Jasně, že to byl šok, nechápala jsem. Potřeštěná teta, její usedlý přítel, dva lidi, co se u nás objeví jednou za rok, že jsou moji rodiče?“ líčila zapáleně. On jen mlčky poslouchal. Za normálních okolností už by si dělal poznámky pro novou povídku, teď se ale nezmohl na jediný pohyb.

„O dva roky později nám zavolali z ambasády, že v Pákistánu bouchl zastupitelský úřad. A máma s tátou zůstali v troskách.“ Zatemnilo se mu před očima. Viděl před sebou doutnající sutiny a v nich smotek blonďatých kudrlin. Přesně takových, jaké teď sedí před ním. Co na to říct? Vypadala smířeně, určitě už to vyprávěla mnohokrát. Srdnatá jako máma, pomyslel si. „To mě mrzí,“ vypadlo z něj.

Ona, držíc u úst šálek černé kávy, na něj upřela modrý blankyt a zajiskřila. Bylo jí čerstvě dvacet. Jemu osmačtyřicet. Nerozeznal by je od sebe – z táty v sobě nemá nic, ubezpečil se v duchu.

Zajímal ji a donutila ho ke vzpomínkám. Pohroužil se do nich natolik, že odmítl dvě načančané kočky, které si ke stolku přišly pro autogram. To se mu dlouho nestalo.

Dobře si pamatoval, že jeho Andělská s jiskrou pocházela z Havlíčkova Brodu. Kdykoli jel kolem, stavil se aspoň na náměstí. Míjejíc značku s názvem města, vždycky ho zvláštně zašimralo pod pupkem. Třeba tady někde je… Vzpomínal na sladký románek, ze kterého také později čerpal náměty pro své knihy. Není nad osobní prožitek, možná proto jsou teď tak úspěšné.

Kávovou lžičkou stírá pěnu usazenou na stěně šálku a myšlenkami se vrací do reality. Má ji brát jako dceru nebo ženu? Třeba naváže tam, kde tehdy s Ní skončil. Nikdy se neoženil, žádná nebyla taková jako ona. Teď ji má zase, nezměněnou, metr od sebe.

Zvednou oči od svých káv a usmějí se.

Aneta Štefánková, Havlíčkův Brod

Jakož i my odpouštíme našim viníkům

Haló...v tom okamžiku se k muži sedícímu až vzadu obrátily i zraky těch, kteří se až doposud neohlédli, kdo to vyrušuje. Důchodkyně s čerstvě udělanou trvalou sedící v první řadě podrážděně sykla a podívala se na něj, čímž jasně naznačila, že očekává zásah. I on se konečně (poté, co si dal prst na rozečtené místo) napůl podrážděně a napůl zvědavě podíval na toho drzého narušitele… Čekal ledacos, ale tohle…na židli seděl Hynek. Hynek, kterého neviděl spoustu dlouhých let. Když Hynek zaregistroval jeho pohled, nevěřícný a nechápavý, usmál se. ,,Ahoj, krásko,promiň,teď nemůžu, zavolám později.“ řekl do telefonu. Znělo to naprosto nevzrušeně, jako by si ani neuvědomoval, že je středem pozornosti. Konečně strčil mobil do kapsy. A on, ve snaze nedat na sobě nic znát, sklopil hlavu zpět ke knize a pokračoval ve čtení. Úryvek o dost zkrátil a přečetl nakonec jen polovinu toho, co měl původně v úmyslu. I tak se bál, že je na něm vidět, jak moc není ve své kůži. Na začátku měl náladu přímo výbornou a bylo to znát. Prohodil nejednu vtipnou poznámku, usmíval se zejména na mladé a hezké čtenářky a četl tak procítěně, že byl dnes už poněkolikáté spokojen sám se sebou. Zato teď se mu zdálo, že čte jako žák, kterého vyvolali, aby přečetl z čítanky úryvek díla, které ho vůbec nezaujalo. Jak to, že jsem si nevšiml, že je tady on? Jak jen mi to mohlo ujít? Zlobil se na sebe a nakonec soudil, že Hynek vklouzl do salonku tehdy, když on byl zabraný do rozhovoru s Markétou Hejkalovou, která těsně před čtením přišla, aby mu sdělila jakousi důležitou organizační informaci.

Po čtení vycházel ze salonku jako poslední. Obklopily ho zase čtenářky a žádaly o podpis, ale tentokrát se z toho nemohl těšit jako jindy. Hynek samozřejmě čekal venku. Stál bez hnutí u východu, tak,aby kolem něj musel projít a sebevědomě se usmíval.

,,Nazdar, brácho!“zahalekal bodře, jako kdyby se neviděli pár dní a ne spoustu let. Vypadá pořád stejně. Pořád stejně hubený a i po těch letech fešák. Holky na Hynka vždycky letěly víc než na mě… Dokonce i Květu z vedlejšího baráku mi tenkrát přebral a jak já o ni stál! ,,Co tu děláš?“ řekl příkřeji,než  měl původně v úmyslu. Ale Hynek se tvářil, jako by si ničeho nevšiml. ,,Pojď, zajdeme si na kafe!“ Spíš mu to oznámil jako hotovou věc. Chtěl něco namítnout, ale nakonec se s ním, téměř proti své vůli vydal směr náměstí.

Když vycházeli z kulturního domu, potkali pohlednou ženu, která se na ně usmála. Možná to byla jedna z obdivovatelek? Ale že bych si takové hezké na autorském čtení nevšiml? Dívka o autogram nepožádala a tak nakonec musel uznat, že možná její úsměv patřil spíš Hynkovi, který se na ni obdivně podíval.

Když si o chvíli později konečně objednali v útulné hospůdce a mladá ochotná číšnice se vzdálila (Hynek se na ni usmál a zdálo, se že na ni, snaží zapůsobit, takže došel ke zjištění, že některé věci se vážně nezměnily) se Hynek ujal slova: ,,Tak jsem si řekl, že je načase, abych se po letech zas podíval do vlasti…No,uznávám,zařizoval jsem něco v Německu a tak jsem to neměl daleko…Koukám, že ses za tu dobu, co jsme se neviděli docela proslavil, aspoň už ti máti nebude vyčítat, že jsi jen obyčejný pisálek a měl by ses živit něčím pořádným jako já.“ušklíbl se. Mimochodem: ta pasáž, cos četl, byla vyloženě dojemná!“dodal a poťouchle se ušklíbl.,,Živím se tím až posledních pár let...dělal jsem leccos…No ostatně, když máš bratra,co  ze dne na den emigroval, taky to na tebe nevrhá zrovna nejlepší světlo“podotkl ironicky. Už dávno to nebylo zahořkle. Kdyby Hynek přijel ještě před pár lety, nejspíš by mu něco vyčítal a stěžoval si, ale teď? Všechno přebolí. ,,No a pak jsem se pořád nějak nemohl uchytit,“ dodal, ani nevěděl, proč to říká. Teď už to bylo přece jedno. Přesto najednou zatoužil po tom, aby to Hynek věděl. ,,To jsem netušil, že až teď, posledních pár let. Myslel jsem,že ses chytil už po revoluci...“ hlesl Hynek zaskočeně. ,,Jak bys to mohl vědět,když ses ani nenamáhal celou tu dobu s námi pořádně komunikovat...!“ tohle Hynka ještě pořád štvalo. Už kvůli mámě. Že mu bratr na dlouho pokazil kariéru, s tím už se smířil,ale že se ve své vlasti ukázal až teď,tolik let po revoluci a jeho kontakt s rodinou byl mizivý,to mu prominout neuměl.

,,A co máma?“vyrušil ho Hynek z úvah. Věděl, že dřív nebo později se zeptá. V Hynkovi začaly ožívat výčitky svědomí, ty, které se mu během let podařilo umlčet. Výčitky, že svou matku, která ho vždycky nekriticky milovala, nebyl schopen ani navštívit a poprosit osobně za odpuštění toho, co ona tak těžko nesla-že ji opustil. Navíc krátce po otcově smrti.,,Máma už má svůj věk,není na tom nejlíp,ráda tě uvidí“,,Myslíš?! zapochyboval Hynek. Bude ráda, že tě vidí, pokud bude mít světlejší chvilku a vůbec tě pozná, pomyslel si. Přemýšlel, jak to bratrovi sdělit a nakonec usoudil, že s tím ještě počká. Stačí, když mu to opatrně naservíruju ve vlaku,až pojedeme domů, pomyslel si a zkoumavě se na bratra zadíval. Minuta mlčení. Konečně vyslovil, to co už vlastně chtěl říct před pěknou chvílí: ,,Jsem rád, žes přijel, brácho.“ Usmál a byl se sebou zase jednou spokojený.

Markéta Dočekalová, Jihlava